Svátosti a obřady

Křesťanské svátosti a obřady doprovází člověka při všech zásadních okamžicích jeho života. Dotýkají se tak chvíle narození, uvedení do dospělosti, aspektů viny a odpuštění, chvíle slavení hostiny, ale i nemoci, utrpení a smrti. Svátosti doprovází člověka také při životních krocích, jako je např. trvalé spojení života s druhým člověkem nebo kněžské svěcení.

„Zdrojem křesťanské radosti je jistota, že jsme milováni Bohem a že Stvořitel miluje osobně každého z nás (…) vášnivě a věrně, láskou, jež je větší než naše nevěra a náš hřích, miluje nás odpouštějící láskou.“ (Benedikt XVI.)

V křesťanském společenství má také každý člověk své místo, které pro něj Bůh osobně připravil. V evangeliích nalezneme různé postavy, které různě prožívaly svůj vztah s Ježíšem. Máme zde zástupy lidí, kteří mu naslouchali a podle jeho učení změnili svůj život. Ježíš však také výslovně povolává některé z nich, apoštoly, aby všeho opustili a šli za ním.

V evangeliích tak nacházíme základ pro to, čemu říkáme životní stavy. Někteří lidé jsou povoláni k manželství, aby ve svém životě uskutečňovali vztah lásky, který žije mezi Kristem a církví. Jiní jsou voláni k tomu, aby se Ježíši odevzdali s tělem i osobním vlastnictvím a „byli stále s ním“ (Mk 3,14), a skládají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.

Bůh povolává také ke kněžství („povolal je, aby je posílal kázat“, Mk 3,14), které pak může mít formu celibátu (západní církev) nebo života v rodině (více východní církev).

Ať už je povolání člověka jakékoliv, není možné říci, že by jedno bylo lepší než druhé. Spolu se sv. Ignácem je možné říci, že pro konkrétního člověka je nejlepší povolání to, které jemu osobně připravil Bůh. Tam nalezne naplnění svého života.

Svátosti tedy jsou:

K důležitým obřadům patří také

Křest

Křest je modlitba spojená s obřadem ponoření nebo polití vodou. Toto jednoduché gesto je však znamením hlubší skutečnosti, která se odehrává v lidském nitru. Křest je branou do církve a trvalým propojením života s Bohem. Křtem je člověk navždy spojen s Ježíšem a jeho obětí na kříži. Stává se Božím dítětem. Skrze tuto svátost jsou také člověku odpuštěny všechny hříchy.

Pro křest se musí člověk svobodně rozhodnout. V případě malého dítěte toto rozhodnutí dělají rodiče jako jeho zástupci.

Co dělat, když chci přijmout křest?

Kdo v sobě vnímá touhu být pokřtěn, může vyhledat nejbližšího kněze, se kterým se domluví na dalších podrobnostech. Samotnému křtu obvykle předchází období příprav, tzv. katechumenát. V něm člověk blíže poznává Krista a křesťanský život.

Křest dětí

Církev také umožňuje křtít malé děti. Jako totiž rodiče touží dát svému dítěti to nejlepší a neustále mu nabízejí lásku nebo mu dávají vzdělání a výchovu, podobně mohou pro své dítě žádat křest. Ten dá dítěti nový Boží život a zařazuje je do společenství církve.

Křest dětí však předpokládá a vyžaduje, že je rodiče budou vychovávat v křesťanském životě. Boží život je totiž v člověku jako semínko, které je potřeba dále rozvíjet, aby mohlo růst a přinášet plné ovoce.

Chtějí-li rodiče nechat dítě pokřtít, mohou si promluvit s nejbližším knězem.

Obřad křtu je pak popsán krok za krokem na stránkách www.liturgie.cz

Dítě může být pokřtěno při mši sv. nebo i mimo ni při zvláštní bohoslužbě.

Kdo je to kmotr?

Kmotr, který je také přítomný při křtu, pomáhá dítěti v křesťanském životě. Kmotr má být proto dobrý věřící, aby tuto úlohu dokázal plnit.

Biřmování

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Biřmování dovršuje milost, kterou přinesl křest.

 Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem „smlouvu“. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě – a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady – v dobrém i ve zlém.

(Katechismus pro mladé YouCat)

O přijetí biřmování je možné požádat nejbližšího kněze. Samotnému přijetí svátosti obvykle předchází příprava, během níž může člověk spolu s dalšími poznávat křesťanství, diskutovat o víře a blíže se seznamovat s Bohem.

Eucharistie

Eucharistie (někdy také zúženě nazývaná Svaté přijímání) je tím nejcennějším, co církev uchovává. Věříme totiž, že eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Proto prokazujeme eucharistii nejvyšší úctu.

Eucharistií bývá také nazývána mše svatá, která je popsaná v samostatném článku.

Svátost smíření (zpověď)

Každý člověk v životě chybuje a prohřešuje se. Ve svátosti smíření se setkává s milosrdným Bohem, který jej znovu bere do své náruče a očišťuje od hříchů. Svátost smíření je tak jedním z největších darů: můžeme začít znovu, nezatíženi, bez „hypoték“ ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Kdo lituje svých hříchů a vyznává je ve svátosti smíření, otevírá novou čistou stránku v knize svého života.

(Marnotratný) syn řekl Otci: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘  Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ (Lk 15,21-22)

Potřebuji zpověď, když hříchy odpouští jen Bůh?

Když se Ježíš ukázal svým učedníkům po svém vzkříšení, jako první dar jim dal právě svátost smíření. Učedníkům řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou.“ (Jan 20,22-23)

Hříchy tedy může odpouštět pouze Bůh. On sám ale svěřil církvi tento dar, aby jej rozdávala. Kněží a biskupové, kteří mohou zpovídat, jsou tedy prostředníky, skrze něž Boží milosrdenství konkrétně působí.

Manželství

Svatba v kostele je něčím hlubším než jen obřadem s jedinečnou atmosférou. Snoubenci si vzájemně udělují svátost manželství a zavazují se k věrnosti na celý život. Také propojují svůj vztah s Bohem a zavazují se k přijetí potomstva.

Kdo může mít svatbu v kostele?

V kostele se mohou brát partneři, z nichž je alespoň jeden pokřtěný, a kterým nebrání v uzavření sňatku předchozí závazky (např. předchozí svatba v kostele).

Do manželství také musí oba snoubenci vstoupit svobodně, tedy bez nátlaku.

Křesťané nemilují jinak než ostatní lidé, zato se jim dostává větší pomoci. (Neznámý autor)

Co je potřeba udělat?

Nejlepší je popovídat si s místním farářem, se kterým se domluvíte na dalších podrobnostech. Doporučujeme jej navštívit s dostatečným předstihem, protože součástí manželství je také příprava. Ta může trvat různě dlouho a probíhá formou setkání vedená např. knězem nebo manželským párem z farnosti.

Snoubenci také zajdou na matriku s občanskými průkazy a rodnými listy, kde ohlásí svatbu v kostele.

Svátost pomazání nemocných

Svátost pomazání nemocných je velkou pomocí při nemoci nebo vážné zdravotní těžkosti. Především totiž člověka posiluje v jeho nemoci, uděluje útěchu a pokoj do srdce a jeho utrpení spojuje hlubokým poutem s Kristem. U mnohých tato svátost vede i k tělesnému uzdravení. Umírá-li někdo, tato svátost mu dává sílu ke všem tělesným i duševním zápasům na jeho poslední cestě.

Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. (Jak 5,14)

Kdy mohu přijmout pomazání nemocných a jak to probíhá?

Svátost nemocných přijímá člověk, který je ve vážném zdravotním stavu nebo je vysokého věku. Svátost nemocných může člověk přijmout i vícekrát, proto má smysl o ni žádat i v mladém věku, například před závažnou operací. Mnozí křesťané v této situaci žádají také o svátost smíření.

Hlavní část obřadu je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou nemocného posvátným olejem.

Pohřeb

Smrt a ztráta někoho blízkého je bolestnou událostí. Při křesťanském pohřbu svěřujeme zesnulého do Božího milosrdenství a modlíme se za něj v naději, že i bude moci věčně žít s Bohem. Pohřeb má také nenahraditelný význam pro pozůstalé, kterým dává možnost se se svým drahým rozloučit. Potřebujeme si znovu uvědomit, kým pro nás zemřelý byl a kým zůstává, co jsme si vzájemně dali a co si dlužíme. Mnohé si můžeme ještě „vyříkat“, poprosit o odpuštění, poděkovat. Při pohřbu se také navzájem podpíráme, abychom mohli únosně prožít novou situaci.

Bože, s důvěrou svěřujeme našeho bratra do tvých rukou. Tvá láska ho provázela po celý život: Věříme, že ho také teď vysvobodíš ode všeho zlého a dáš mu svůj věčný mír. A v této víře prosíme, abys ho uvedl do svého království. Vždyť co minulo, bylo časné a nebude pláč ani nářek ani bolest, ale jen pokoj a radost, skrze Tvého Syna v Duchu svatém na věky věků. Amen. (z pohřebních obřadů)

Jak domluvit církevní pohřeb?

Kontaktujte místního faráře, se kterým si domluvíte datum pohřbu. Je důležité, aby toto datum bylo stanoveno nejprve s knězem a teprve až potom s pohřební službou. Jinak by se totiž mohlo stát, že kněz bude mít na tento termín naplánovanou jinou službu nebo nějakou akci v kostele.

Jak probíhá církevní pohřeb?

První variantou je pohřeb při mši svaté. Základem je čtení z Božího Slova, slavení eucharistie a modlitby za zemřelého. Pohřební mše sv. trvá zhruba hodinu. Obřad může být zakončen uložením těla zesnulého do země nebo odvozem ke kremaci.

Pohřeb je také možné slavit mimo mši svatou. V tom případě se neslaví eucharistie.

Pokud má zesnulý civilní pohřeb, je možné také za něj nechat sloužit zádušní mši sv. K jejímu domluvení stačí kontaktovat nejbližšího kněze.

Stejně tak je možné pozvat kněze na poslední rozloučení do obřadní síně.

Více o průběhu pohřbu je možné si přečíst na stránkách www.liturgie.cz.


Převzato z Cirkev.cz