Kandidáti na blahořečení

Významné osobnosti křesťanských dějin mohou být papežem prohlášeny za svaté. Ještě předtím ale musí být blahořečeny. Věřící pak mohou tyto osoby v modlitbách prosit o přímluvu a také jim zasvěcovat kostely a oltáře. V naší diecézi máme 4 kandidáty na blahořečení: obnovitele poutních míst arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, prvního českého salesiána Ignáce Stuchlého, spirituála kněžského semináře Antonína Šuránka a karmelitánku Annu Marii Zelíkovou, která obětovala svůj život za nenarozené děti.

Proces, kterým bývá zemřelá osoba prohlášena za svatou, se od 18. století uskutečňuje ve dvou stupních: prvním je blahořečení neboli beatifikace, po něm pak následuje svatořečení neboli kanonizace. Beatifikace v podstatě představuje papežské povolení uctívat dotyčnou osobu na konkrétním místě, v konkrétní komunitě nebo s určitými omezeními, zatímco kanonizace je povolení úcty univerzální a neomezené.

Úřední proces, který ma výustit v blahořečení, zahrnuje výslechy svědků a prostudování veškeré písemné dokumentace o kandidátovi. Předpokladem je nejen ctnostný život dotyčného, ale po jeho smrti také uskutečnění zázraků na jeho přímluvu.

V olomoucké arcidiecézi jsou kandidáty na blahořečení čtyři osoby: obnovitel poutních míst arcibiskup Antonín Cyril Stojan, první český salesián Ignác Stuchlý, spirituál kněžského semináře Antonín Šuránek a karmelitánka Anna Marie Zelíková, která obětovala svůj život za nenarozené děti.

Antonín Cyril Stojan

(1851 – 1923)

Olomoucký arcibiskup v letech 1921 – 1923, pocházel z Beňova nedaleko Přerova a kněžské svěcení přijal roku 1876. Působil na několika místech severní Moravy, než byl ustanoven farářem v Dražovicích u Vyškova. Úspěšně kandidoval jako poslanec do Říšské rady a po vzniku Československa byl nejdříve poslancem a poté senátorem. Po odstoupení olomouckého arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště byl Stojan zvolen správcem diecéze a počátkem roku 1921 jmenován arcibiskupem. Zemřel však již necelé dva roky poté a byl pochován na Velehradě, o jehož obnovu – spolu se Svatým Hostýnem – celý život usiloval. Beatifikační proces byl v olomoucké arcidiecézi zahájen roku 1965 a ukončen o dvacet let později, Kongregace pro blahořečení a svatořečení vydala roku 1996 dekret o správnosti procesu a papež František uznal v roce 2016 jeho heroické ctnosti.

Ignác Stuchlý

(1869 – 1953)

Vůbec první salesiánský kněz v naší zemi. Narodil se ve slezské Boleslavi a roku 1891 začal v Olomouci studovat teologii. Roku 1894 odjel k salesiánům do italského Turína, vstoupil zde do noviciátu a v listopadu 1901 přijal kněžské svěcení. Po působení v Gorizii a slovinské Lublani je r. 1925 poslán zpět do Itálie, do Perosy, kam přicházeli mladíci z Československa. S nimi také přišel 28. září 1927 do nově zakoupeného domu ve Fryštáku u Zlína a vybudoval zde první salesiánskou komunitu v naší zemi. Později pomáhá ke vzniku i dalším salesiánským ústavům v Praze, Brně a na jiných místech. Po zabrání kláštera v noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl P. Stuchlý s ostatními salesiány deportován a po internacích na několika místech poslán do domova důchodců v Lukově poblíž Fryštáku, kde roku 1953 zemřel. Diecézní proces blahořečení Ignáce Stuchlého byl zahájen r. 1993 a ukončen v roce 2001, dekret o správnosti procesu vydala kongregace o rok později. Koncem roku 2019 pak kongregace schválila dokument o hrdinských ctnostech Ignáce Stuchlého.

Antonín Šuránek

(1902 – 1982)

Narodil se v Ostrožské Lhotě na moravském Slovácku a po studiích teologie v Olomouci přijal kněžské svěcení r. 1926. Dlouhá léta působil jako spirituál olomouckého kněžského semináře a po válce začal také vyučovat pastorální teologii na bohoslovecké fakultě. Protože však po r. 1948 odmítl přejít na státem kontrolovaný kněžský seminář v Praze (později v Litoměřicích), byl jmenován kaplanem ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu a v r. 1951, během svého pobytu v kroměřížské nemocnici, internován v želivském klášteře. Po propuštění r. 1955 pracoval jako dělník ve vápence poblíž Štramberku až do odchodu do penze r. 1962. V roce 1968 mu bylo dovoleno působit v obnoveném kněžském semináři v Olomouci, po dvou letech však musel opět ukončit své působení a stal se farářem v Blatničce vedle slováckého poutního místa, Svatého Antonínka. V roce 1975 znovu přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby a žil u svého synovce. Zemřel r. 1982 v nemocnici v Ostravě-Petřkovicích a byl pochován ve svém rodišti. Diecézní proces blahořečení probíhal v letech 1996-1999 a vatikánská kongregace potvrdila jeho správnost r. 2000.

Anna Marie Zelíková

(1924 – 1941)

Terciářka karmelitánského řádu. Pocházela z Napajedel nedaleko Zlína a navštěvovala školu u sester Svatého Kříže. Již od svého prvního svatého přijímání r. 1933 toužila zasvětit se Bohu. Na Zelený čtvrtek roku 1938 se náhodně dozvěděla o zabíjení nenarozených dětí. Byla tím vnitřně hluboce otřesena a nabídla se Bohu jako smírná oběť za tyto hříchy. Následujícího dne na Velký pátek 15. dubna 1938 před vystavenou Nejsvětější Svátostí v Božím hrobě tuto svou nabídku z celého srdce obnovila. Tu se rozkašlala a následovalo první chrlení krve z plic. Těžkou nemoc, která pak pomalu stravovala její síly, přijala jako Ježíšovou odpověď na svou nabídku. V září zasvětila své panenství Panně Marii a o rok později byla přijata do třetího řádu karmelského. Zemřela v roce 1941. Komise pro blahořečení Anny Marie Zelíkové zasedala v olomoucké arcidiecézi v letech 1991 – 1995, Kongregace pro blahořečení a svatořečení vydala dekret o správnosti procesu v roce 1997.