František z Dietrichštejna

kardinál
1599–1636

Tento vynikající biskup, jehož jméno je nerozlučně spjato s rekatolizací Moravy v 17. století, se narodil 22. srpna 1570 v Madridu, kde jeho otec Adam dlel jako diplomat ve službách rakouských Habsburků. Jeho matka Markéta pocházela ze španělského rodu Cardona, vzdáleně spřízněného s královským rodem a se sv. Františkem Borgiášem. Po otcově návratu na Moravu vyrůstal František v Mikulově a jako dvanáctiletý přijal ve Vídni tonsuru. Studoval nejdříve u pražských jezuitů, pak jej otec poslal roku 1588 do Říma, kde studoval filosofii a teologii.

Papež Kliment VIII., dobrý přítel jeho otce ještě ze Španělska, si Františka velmi oblíbil a brzy jej jmenoval svým komořím. Mladý teolog se živě stýkal i se sv. Filipem Nerim a s předními muži církevního světa, jako byl např. kardinál Baronius. Papežovým přispěním získal více obročí v Zaalpí a kromě proboštství v Litoměřicích dosáhl též kanonikátu v Olomouci, ve Vratislavi a v Pasově.

Po vysvěcení na kněze v Praze roku 1597 se znovu odebral do Říma, odkud se vrátil roku 1599, když byl 26. května téhož roku zvolen nástupcem Stanislava Pavlovského. Předtím v březnu jej papež jmenoval kardinálem knězem u sv. Silvestra, aby jej snáze prosadil v Olomouci, kde ho kapitula jako Němce volila nerada.

Po příjezdu na Moravu se Dietrichštejn vrhl se zápalem do náboženského i politického života, a dovolávaje se důsledně císařovy autority, záhy docílil význačných úspěchů pro obrozené katolictví. Dovedl si získat od šlechticů právo obsazovat fary a nebál se navštěvovat i silně protestantská města, jako Opavu, ač mu bylo vyhrožováno násilím.

Věnoval velkou péči kázni a výchově kněží, jichž byl všude trapný nedostatek, opíraje se přitom hlavně o olomoucké jezuity.

Za sporu mezi císařem Rudolfem a jeho bratrem Matyášem v roce 1609 hrál Dietrichštejn význačnou roli jako prostředník mezi oběma Habsburky, ale bez úspěchu. I po tomto převratu, který na dlouhou dobu zastavil rozmach katolictví, dovedl si kardinál udržet vedoucí postavení v zemi.

Vzbouřením českých a moravských stavů proti králi Matyášovi a Ferdinandovi v roce 1618 byl na čas zbaven všech funkcí a musel po kratší vazbě uprchnout z Moravy. Po potlačení povstání byl jmenován moravským gubernátorem a stál i v čele komise, která vyšetřovala účastníky spiknutí. Jeho zásluhou nedošlo na Moravě k tak krutému trestání jako v Čechách.

Přesto však použil svého postavení a s horlivou přísností se snažil vypudit ze země všechny nekatolíky, pokud nepřijali víru katolickou, nahrazuje, jak jen to bylo možné, luterské kazatele pravověrnými kněžími. Uvedl na Moravu piaristy do Mikulova, Strážnice a Lipníka, a kromě jezuitů všemožně podporoval také kapucíny a františkány.

Staral se o vybudování tisku a v Mikulově, kde od roku 1611 přebýval, vystavěl tiskárnu. Sám vydal zpovědní zrcadlo a řadu kázání pro poučení lidu. O katedrálu se zasloužil tím, že vlastně nejpodstatněji změnil jeho vnější architekturu, když na místě zříceného kněžiště Thurzova postavil mohutně a odvážně zaklenutý barokní presbytář a prodloužil jím chrámový prostor o více než dvojnásobek. On také vybudoval pod kněžištěm novou kryptu. Jeho generální vikář Martin z Greifenthalu vystavěl znovu kapli sv. Anny vedle katedrály.

Dietrichštejn vynikal příkladnou pracovitostí a zbožností, po matce však zdědil hrdou povahu, která neznala umění kompromisu. Zastával se velmi často poddaných proti libovůli jejich vrchností, ale při majetkových převodech konfiskovaných statků vzbouřivších se šlechticů se vždy neuchránil hrabivosti.

Přes tento stín je kardinál Dietrichštejn jednou z předních postav na stolci olomouckých biskupů a má značné zásluhy, že se Morava vrátila k víře sv. Cyrila a Metoděje, jejichž úctu velmi podporoval.

Zemřel v Brně 19. září 1636. Jeho ostatky byly do Olomouce přeneseny až v roce 1661, kdy byly uloženy do nově zřízené krypty v katedrále.