Historie

Dějiny naší diecéze sahají až k Velké Moravě. Prvním arcibiskupem byl svatý Metoděj – ze známé dvojice byzantských misionářů. V 10. až 12.  sehrály zásadní roli v rozvoji diecéze řeholní kláštery. Přinášely do regionu nové kulturní a hospodářské podněty ze západní Evropy. Po třicetileté válce v 17. století se jezuité a piaristé intenzivně věnovali vzdělávání mládeže a po průmyslové revoluci vznikly další řády, soustředěné na pomoc nejchudším. Ve 20. století dostávají prostor laici a jejich hnutí a začíná nová etapa evangelizace.

Oblast nynější olomoucké arcidiecéze je součástí území, které bylo v 9. stol. v centru prvního státu západních Slovanů – Velkomoravské říše. Předcyrilská christianizace Moravy ze západních oblastí Evropy pokračuje misií sv. Cyrila a sv. Metoděje ze vzdálené byzantské říše; jejím vyvrcholením je zřízení samostatné panonsko-moravské církevní provincie v čele s arcibiskupem sv. Metodějem (r. 880). Morava se tak stává první slovanskou zemí mající samostatnou církevní organizaci s církevním právem, vlastním písmem (hlaholicí) a překlady nejdůležitějších biblických textů do slovanského jazyka. Po pádu Velké Moravy na počátku 10. stol. přechází Morava pod přemyslovský český stát. Biskupství olomoucké, obnovené v roce 1063, navazuje na arcidiecézi sv. Metoděje, ustavenou před necelými dvěma sty lety.

Pravomoc olomouckých biskupů se vztahovala na celou Moravu; to bylo vždy zárukou její jednoty v důležité církevně politické sféře. Během 10. až 12. stol. se u nás vyvíjela farní organizace. Ta byla dovršena ve 1 3. stol. a patřila k nejhustším v tehdejší Evropě. Farnost představovala základní jednotku církevní organizace, ve svém obvodu se svými zvyklostmi, folklórem, poutěmi atd. byla důležitým kulturním centrem. To vše mělo zásadní vliv na formaci rodiny, která stejně jako dnes tvoří základ civilizované společnosti.

Významnou úlohu v duchovním a hospodářském životě našich dávných předků sehrály kláštery nejstarších církevních řádů – benediktinů (řád založen v 6. stol., do našich zemí přišli na konci 10. stol.), premonstrátů a cisterciáků (založení a příchod ve 12. stol.). Jejich domy se staly středisky kultury, umění a vzdělanosti a průkopníky pokrokových zemědělských metod, které mniši klášterních komunit přinesli z vyspělých západních oblastí Evropy a šířili v oblastech své působnosti.

Ve středověku byla rozsáhlá oblast našeho kontinentu velkým celkem, v němž jednota, opřená o latinskou vzdělanost a katolickou víru, byla důležitým faktorem, který je možno pojmenovat „středověký křesťanský universalismus“.

Třicetiletá válka (1618-1648), která se několikrát převalila přes území Moravy, zanechala v ní nepopsatelnou spoušť. Po jejím ukončení potřebovala zpustošená země v prvé řadě vzdělanou mládež. Ta byla vychovávána ve vynikajících školách všech stupňů Řádem zbožných škol – piaristy – a Tovaryšstvem Ježíšovým – jezuity. Z jejich absolventů pocházela nová vzdělaná vrstva, která postupně formovala život a morálku dalších generací. Později mnozí z nich stáli v čele našeho národního obrození. Náprava morálky po obdobích destrukce není bohužel otázkou roků, ale desítiletí. Jako reakce na průmyslovou revoluci v 19. stol. a pro zmírnění jejích důsledků v oblasti morální a hmotné, na které nebyla tehdejší společnost připravena, vznikají další společnosti a kongregace, které pomáhají zmírnit neutěšený stav těch nejchudších.

V druhé polovině 20. stol., obzvláště po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) se ustavují různá laická hnutí. Působí nejen ve světě v oblastech lidské nouze, ale zejména naplňují poslání nové evangelizace. Nová hnutí a společenství vzbuzuje v církvi Duch Svatý pro nová apoštolská poslání, potřebná v současnosti, a k oživení duchovního života zvláštním charismatem.

Křesťanství je nositelem živé kultury, rozvíjí a buduje společnost na zásadách přirozeného zákona i Božího zjevení Starého a Nového zákona. Ve všech dobách trvání naší národní existence bylo a je trvalým přínosem pro společnost a nadějí pro budoucnost.

Posloupnost olomouckých biskupů a arcibiskupů