
Přestože za svůj učitelský um získal před dvěma lety prestižní ocenění Global Teacher Prize, stále se prý učí, jak učit lépe. „Kantořina je podle mě celoživotní proces. Musím neustále reflektovat a být napojený na žáky,“ říká učitel Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži Karel Gamba. V rozhovoru také prozradí, v čem vidí podstatu církevního školství, jak být odolnější vůči dezinformacím nebo proč je dialog nejen v jeho hodinách tak přínosný. „Posloucháme se, ale nenasloucháme si. To je rozdíl,“ zdůrazňuje Gamba. Rozhovor vyšel v listopadovém čísle časopisu Oldin.
Než se dostaneme k vám jako k učiteli, zeptal bych se: jaký jste byl student?
Na základní škole to byla docela divočina. Měl jsem ale velké štěstí, že jsem měl možnost být ve skautu, což mě hodně formovalo. Na střední škole jsem byl asi dost mimoň, protože jsem byl na oboru, který mi není úplně blízký – studoval jsem čtyřletý obor mechanik seřizovač. Ale i to byla skvělá zkušenost, protože nahlédnete do jiného myšlení, než je to v rámci humanitních věd. Nejraději vzpomínám na vysokou školu, protože tam už jsem studoval to, co jsem studovat chtěl, a potkal jsem skvělé lidi – jak spolužáky, tak i osobnosti, které mě v profesní i osobní rovině formovaly nejvíce. Byli to například lidé kolem salesiánské komunity ve Čtyřech Dvorech v Českých Budějovicích, ale i přímo z teologické fakulty. Zpětně si jich vážím čím dál víc, protože vytvářeli prostředí svobodného myšlení. Vedli nejen k tomu, aby člověk věci memoroval zpaměti, ale hlavně aby nad nimi přemýšlel a dokázal své názory zdůvodnit. Přece jen v Čechách si člověk musí svou víru více obhajovat a promýšlet, proč vlastně věří.
Když jste začínal učit, tak vám prý po prvním roce ředitel řekl, že nikdy nebudete dobrým učitelem. Je to pravda?
Ano, ale já se k tomu nerad vracím. Prostě se tehdy nepotkal můj pohled a pohled tehdejšího pana ředitele. Vlastně mu musím poděkovat, protože mě to nakoplo jít dál. Myslím si, že tyto nárazy nutí člověka si neustále definovat, kam směřuje. Krásně to říká filozof Karl Jaspers, když mluví o mezních situacích, které vás mají zastavit v tom rozběhnutém a položit vám důležité životní otázky. Tohle byla jedna z těch mezních situací.
Umění mlčet
Nicméně dva roky zpátky jste vyhrál cenu Global Teacher Prize za rok 2024. Takže teď už víte, jak učit?
Ne, nevím. Učím se učit pořád. Mám už ale představu, kam chci, aby mé učení směřovalo, a jací lidé mají z mých hodin odcházet. Ale tím, jak se mění generace a jejich pohled na svět, se stále učím, jak mladé oslovovat. Kantořina je podle mě celoživotní proces. Není to o tom naučit se několik postupů a ty aplikovat stále. Kantor musí neustále reflektovat a být napojený na žáky.
Jací studenti tedy mají odcházet z vašich hodin?
Moc bych si přál, aby odcházeli lidé otevření, kteří se nebojí dialogu a jsou schopni sami sobě obhájit a vyargumentovat svůj pohled na svět – třeba i proč věří nebo nevěří. Aby to nebylo jen v rovině pocitů, ale aby měli v hlavě srovnané, proč věří nebo nevěří a co to pro jejich život znamená. Přeji si, aby to byli lidé, kteří se nebudou bát klást nejenom okolí, ale i sami sobě nepříjemné otázky. To je bude posouvat dál, protože bez tázání a bez otázek zůstaneme stát na místě.
V čem se liší dobrý a skvělý učitel? Co jsou ty rozdílové detaily?
Neexistuje jeden univerzální přístup, jak učit, různých cest je spousta. Pro mě je tím rozdílem právě schopnost naslouchat a být ve vztahu se žáky. Naslouchání je základní prvek dialogu a dialog nemůže existovat, pokud neumíte být také zticha. Tyto věci dohromady vytvářejí vztah se studenty. Hrozně se mi líbí, jak kdysi učil Sokrates – učil dialogem, provokoval lidi otázkami. Neříkal jim, co je pravda, ale vedl je k tomu, aby ji zkusili najít společně.
Takže sokratovská metoda.
Ano, moc si jí vážím. Ona je nekomfortní, protože od vás vyžaduje, abyste se vzdal představy, že na všechno znáte odpověď. To je dobrá věc, protože odpovědi na všechno opravdu neznáte. Zároveň po učiteli chce, aby se upozadil a dal svému žákovi prostor k vlastnímu hledání pravdy. Diskomfortní je i pro žáka samotného, protože mu nedá oddechnout v jeho hledání a znejišťuje ho otázkami. A kdo se dnes chce nechat znejišťovat, když všichni potřebujeme jistoty? Právě to dokáže posunout hodně dopředu.
To je přesně ono!
Hodně jste mluvil o vztahu k žákům. Jak v takovém vztahu správně nastavit hranice?
Je vždycky dobré dát tomu mantinely. Jsou tu pravidla, která nastavuje učitel. To, co teď řeknu, se možná všem nebude líbit, ale učitel nemůže být se svými studenty úplný kamarád. Z povahy té práce to nejde. Mám rád slovo pedagog, protože pochází z řeckého paidagōgos – tedy průvodce, ten, který vede, doprovází. Když chcete někoho vést, je vždycky dobré mít od něj trochu odstup, abyste získali nadhled. Se svými studenty si vykám. Dělám to proto, že je při vyučování beru jako kolegy. U mě platí, že jsme tu společně, jsme partneři a jdeme po stejné cestě. Dávám tím jasná pravidla, ale zároveň tím projevuji úctu lidem před sebou. Moje role je role učitele, vaše role je role žáků.
Jak měřit všem stejným metrem? Jak být spravedlivý učitel?
Podle mě je učitelské mistrovství, když uděláte hodinu tak, aby byla skvělá pro ty nejlepší, ale zároveň nedemotivovala ty nejslabší. Každý máme své intelektové hranice – nebudeme všichni stejní. Nemám moc rád tvrzení, že jsme všichni stejní. Nejsme, jsme rozdílní a v tom je to skvělé. Každý z nás má nadání pro jiné věci. Úplně chápu, že mé hodiny nemusí bavit lidi, kteří jsou zaměření jinak. Pro mě je výzvou nastavit výuku tak, abych i u žáků, které to nebaví, probudil zájem aspoň poslouchat. Na vysoké škole jsem měl skvělého učitele Petra Ondoka, výborného filozofa a pedagoga. Když přišel do naší hodiny filozofie, řekl větu, která mi zní v hlavě doteď: „Ne každý má pro filozofii nadání – někteří z vás budete mít jedničku, jiní trojku, ale to neznamená, že byste neměli myslet. Moje hodnocení bude vycházet z toho, jak vás vidím pracovat a kde se na cestě filozofického poznání nacházíte.“ Tehdy jsem si řekl: „Ty jo, vždyť to je přesně ono.“ Ale naplno mi to došlo, až když jsem sám začal učit. Chci ale, aby si i ti nejslabší nebo ti, které to nezajímá, z hodiny něco odnesli. A v tom je podle mě spravedlnost: pomoci studentům najít, v čem jsou dobří, rozvíjet je v tom, ale zároveň jim ukázat, že i to, co je v danou chvíli nebaví, pro ně nemusí být ztráta času.
Popelka mezi školami
Učíte na církevní škole: co dává církevní škola studentům do vínku oproti jiným školám?
To je výborná otázka, protože bych to moc rád slyšel od lidí, kteří mají církevní školství na starosti: V čem jsou církevní školy jiné kromě toho, že učíme náboženství? Spoustu věcí, které děláme, nabízejí i ostatní školy. Mě by zajímala hmatatelná vize církevního školství v rámci České republiky, která není plná prázdných frází a klišé, abych věděl, co přesně to je. Ptám se na to nahlas už dva roky od doby, co jsem získal cenu, a pořád doufám, že dostanu odpověď. Přijde mi totiž, že své postavení a smysl stále teprve hledáme.
A když se na to zeptám vás jako Karla Gamby?
Já osobně si myslím, že církevní školy pro církev představují jeden z principů, jak může vstupovat do dialogu s většinovou společností. Kdy může ovlivňovat myšlení lidí a ukazovat jim pozitivní a dobrou stránku církve. Církevní školy jsou, podobně jako charita, prostředí, kde můžete lidem házet záchranné kruhy. To je velké poslání. Teď jen potřebujeme o toto poslání pečovat a pomoci lidem pochopit, že je skutečně důležité. V tom spočívá naše poslání: je to zaměření na člověka, bezpečné klima, schopnost učit dialogu a dále také hlubší přemýšlení o životě a směrování člověka k morálním hodnotám či ctnostem. Dále pak učit studenty solidaritě se společností a s lidmi na okraji. To jsou věci, které podle mě církevní školy mohou rozvíjet. Je to ale o konkrétní vizi shora. To, že se o církevních školách moc nemluví, je obrovská škoda. Pořád mi přijde, že církevní školy jsou v rámci českého školství takovou Popelkou. Myslím si, že církevní školy by měly být v popředí. V historii tomu tak bylo. Progresivní pedagogické metody, které přinášeli jezuité nebo piaristé, vycházely z prostředí, které bylo velmi otevřené a znalo svět. Zpřístupňovali vzdělání i dětem z chudších rodin a používali na svou dobu moderní pedagogické metody. Vezměte si Komenského – biskup a navrhl funkční školský systém. To teď nemáme.
Učíte mediální výchovu. Existuje nějaký jednoduchý návod, jak nenaletět dezinformacím?
Je čím dál těžší dezinformaci nenaletět. Jednoduchý návod zní: ověřovat, ověřovat, ověřovat. To je to nejjednodušší, co můžete dělat. U každé informace, kterou vnímáte jako důležitou nebo která vás provokuje, si ověřte zdroj. Z čeho to vychází? Proč je to zveřejněné? Nebát se klást si otázky k tomu, co na vás působí.
Většina dezinformací míří na emoce
Jenže takové ověřování je velmi pracné a zabere násobně více času než jen čtení zpráv.
To máte pravdu, ale jinak se s dezinformacemi vypořádat nedokážeme. Když chcete účinně hacknout systém, zahltíte ho spoustou zpráv a on se složí. A totéž platí pro náš mozek. Působí na něj neustále takové množství informací, že už nejsme schopni přemýšlet nad tím, co se děje. Jednou z cest je začít filtrovat to, co k sobě pouštíme. A když nás něco opravdu znepokojí, dát si odstup a ověřit si to. Většina dezinformací nemíří na racionalitu, ale na emoce. Vytvářejí strach, což je jedna z nejsilnějších lidských emocí, protože v ní cítíme ohrožení vlastní existence. Abychom byli rezistentní, musíme se ze strachu dostat zpátky k rozumu, abychom věc dokázali posoudit. To není lehké ve chvíli, kdy zpráva působí emociálně, ale až když si vytvoříme odstup, když si o zprávě začneme dohledávat informace.
Na sociálních sítích jste osobně velmi aktivní. Jak k nim přistupujete?
Zjistil jsem, že je to dobrý nástroj k prezentaci názorů, protože mají skvělý dosah. Musíte ale čekat i zpětnou vazbu, která nemusí být vždycky hezká. James Williams, filozof, který pracoval pro Google, říkal, že pokud dnes chceme definovat svobodu člověka, můžeme to udělat na základě toho, kdo určuje naši pozornost: zda to určujeme my sami, nebo zda ji někdo ukradl a určuje to za nás. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a čím dál více vnímám, že je to pravda. Mluvit dnes o svobodě a přitom přehlížet, kdo řídí naši pozornost, je velká iluze, protože v mnoha ohledech určují, co budeme sledovat – je to ten nekonečný feed. Tím ztrácíme sami sebe. Sítě začaly pracovat s námi a my jsme se nenaučili pracovat s nimi. V tom vidím nebezpečí sociálních sítí, ale jejich myšlenka podle mě není špatná. Jen naše pozornost má své hranice a sítě jsou nastavené tak, aby nás u sebe udržely co nejdéle.
Kdybych namítl, že jejich podstatou je byznys plán, vydělávání peněz, to není špatná podstata?
Je obchod špatný? Záleží na tom, jak se dělá. Samotný obchod za špatný nepovažuji. Záleží ale na tom, na čem vydělává a jak zachází s člověkem. To, že jsme na sociálních sítích předmětem byznysu, není úplně ideální. Zároveň ale sítě mohou rozjet kampaně, které někomu pomohou, nebo mohou informovat o tom, co není v pořádku. Když to budete říkat doma do zdi, nebude to mít takový dosah.
Zároveň mě mrzí, že se ze sociálních sítí vytratila zodpovědnost za to, co říkáme a děláme. Napíšeme cokoliv, hlavně aby byly lajky. Je to ale také o nás: o tom, jak k sítím přistupujeme, jak s nimi pracujeme a využíváme je. Dali nám prostor bez mantinelů, tak jsme se v tom ztratili.
Kde tedy najít správný balanc v přístupu k sociálním sítím?
Myslím si, že je to stále o tom nezapomenout, že jsme lidé. Jako lidé potřebujeme vztahy a je velmi důležité, aby nezůstávaly jen online. Musíme se vracet k osobnímu setkávání. Musíme se vracet zpátky ke vztahové síti. Spousta lidí hledá vztahy právě na sociálních sítích: Někdy člověk napíše provokativní příspěvek i proto, aby se vůbec dočkal nějaké odezvy. Aby měl pocit, že ho někdo vnímá. Zjišťují tam, že je někdo poslouchá a čte. V běžném životě jsme to totiž přestali dělat – přestali jsme si naslouchat. Posloucháme se, ale nenasloucháme si. To je rozdíl. Sociální sítě nám v podstatě ukazují, co nám chybí v běžném životě.
V církvi o spoustě věcí jen mluvíme
Když jste mluvil o pedagogice, říkal jste, že je to především o vztazích. Předpokládám, že to podle vás má podobně platit i pro církev.
Jednoznačně. Myslím si, že je dobré, když se lidé v kostele cítí jako doma. Mám pár takových míst, kde se cítím dobře – konkrétně jde o dva kláštery a jednu farnost. Tady v Kroměříži je to klášter sester františkánek a klášter sester svatého Vincence de Paul. Chodím tam na mše a cítím se tam dobře. Vnímám to jako otevřený prostor bez posuzování toho, kdo jste nebo co máte za sebou. To si myslím, že naší církvi v mnoha ohledech chybí: o spoustě věcí sice mluvíme, ale v realitě je to horší. Potom je to farnost Železnice, kde slouží otec Kordík – starý, ale výborný a moudrý kněz. Vždycky jednou za rok, když jsem na festivalu v Jičíně, se tam zastavím na mši a říkám si, že tohle je církev budoucnosti, tady jsem se jí dotkl. Tam je úplně jedno, kdo přijde, lidé se tam cítí dobře a farnost chce něco dělat, tak se schází. Neříkám, že takových farností a skvělých kněží není víc, určitě je, jen o nich nevím, proto mluvím za sebe. To je podle mě vztah, který potřebujeme v církvi budovat: že vám někdo skutečně naslouchá a je s vámi ochotný vést dialog, i když jste babička z té nejvzdálenější farnosti v Sudetech.
Když jste byl v Železnici u Jičína naposledy, napsal jste potom na Facebook, že církev by měla být „záchranným kruhem, který se dostane k těm, kdo se topí, a pomůže jim přežít i prožít čas nejistoty.“ Je to podle vás vize, které by se měla církev držet?
Ano, protože si myslím, že církev má obrovské bohatství, které načerpala za celá staletí své existence, jen je neumí předat současným lidem jejich jazykem. Mluvíme dokola jazykem, kterému lidé nerozumí. To hluboké, co bychom mohli nabídnout, shazujeme skandály a také – zní to tvrdě – zbabělostí, když mlčíme ke špatným věcem a ustupujeme těm, kteří nejvíc křičí. Někdy jsme totiž církev poslušná místo naslouchající a posluhující místo sloužící. Utopili jsme se v žabomyších kulturních válkách a sami dáváme lidem důvody, aby se na nás dívali skrz prsty. Přitom můžeme nabídnout něco, o co se lze opřít – můžeme nabídnout naději. Pro mě vyrůstá z víry, že nejsme opuštění ani ve chvílích, kdy si sami nevíme rady. Co víc v dnešní době nejistoty potřebujete? Církev má obrovské bohatství, jen mi přijde, že ho vyhazuje oknem.
Takže zakopaný pes je ve špatné komunikaci?
Také v tom, jak jednáme. A ve zbytečných kulturních válkách, které vedeme. V tom vidím velký problém. Držíme se věcí, které nejsou až tak důležité, a nereflektujeme to, co dnes lidé skutečně potřebují.
rozhovor vyšel v listopadovém čísle časopisu Oldin
rozhovor vedl Lukáš Kuřík







