Do kostela jsme šli leda tak na Štědrý den na půlnoční, říká ve svém svědectví v rubrice Zkušenosti s Bohem Zdeněk. Životní obrat u něj nastal až v zaměstnání díky inspirativnímu kolegovi.
Moji rodiče sice byli pokřtění, ale doma víru nikdo nepraktikoval. Táta pracoval ve státní správě za minulého režimu, takže se takové věci nenosily a do kostela jsme šli leda tak na Štědrý den na půlnoční. Po revoluci jsme tam sice zavítali častěji, ale nerozuměl jsem tomu a víra šla úplně mimo mě.
Zlom nastal až po škole, když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání. V kanceláři jsem seděl s kolegou, který byl neuvěřitelně sečtělý a vyrovnaný chlap. Když vyprávěl o tom, jak přemýšlí nad životem, hltal jsem každé jeho slovo. Přivedl mě k četbě Nového zákona a pomohl mi začít vnímat víru a církev úplně jinýma očima.
Díky němu jsem se pak seznámil i s otcem Pavlem. Byl to neskutečně skromný člověk, ze kterého sálal vnitřní klid. Stali se z nás přátelé. Otec Pavel nás později s manželkou církevně oddával a pokřtil i naši druhou dceru. Čím dál víc mě to táhlo ke studiu Písma a do kostela, až jsem ho poprosil, aby mě začal připravovat ke křtu.
Ze začátku jsem chodil na přípravu jen sám k němu na faru. On mi ale neustále zdůrazňoval, že víra se nemá žít v izolaci, že potřebuji společenství. Připojil jsem se tedy k přípravě skupiny několika dalších dospělých lidí. Už po pár setkáních jsem pochopil, co tím myslel – sdílení zkušeností a společná modlitba mě posouvaly vpřed. Následný křest byl moment obrovského dojetí a radosti.
Zdeněk
