Jako dospívající jsem hodil víru za hlavu a chtěl žít po svém bez jakýchkoliv náboženských pravidel. Dnes vím, že i v těch nejtemnějších chvílích mě Bůh držel nad vodou, a nakonec si mě přitáhl zpátky. V dalším příběhu se o svou zkušenost dělí Patrik.
K víře mě odmalinka vedla maminka, která s námi poctivě chodila do kostela. Kolem patnácti let se ve mně ale něco zlomilo. Měl jsem pocit, že mi náboženství jen svazuje ruce, a rozhodl jsem se, že s tím končím. Přestal jsem chodit na mše, odmítal jsem zpověď i jakoukoliv komunitu. Chtěl jsem si sám sobě i okolí dokázat, že Boha k životu vůbec nepotřebuji a že si svůj život ukočíruju sám.
Bůh mi ale ukázal, jak moc jsem se pletl. Trvalo to pár let, během kterých jsem narazil na vlastní dno. Byla to doba spousty omylů a samoty. Jenže právě tam, na samotném dně, jsem si zpětně uvědomil jednu věc: Bůh se na mě nevykašlal. I když jsem já o něho nestál a zabouchl před ním dveře, on vedle mě tiše stál a čekal. A v ten nejsprávnější moment mě oslovil a přivedl zpět.
Dnes je to přes dva roky, co jsem našel skvělou partu mladých věřících lidi. To společenství je pro mě obrovskou oporou, díky nim moje víra už není jen zvyk, ale živý vztah. Nedávno jsem dokončil přípravu na biřmování, která mi otevřela úplně nové obzory.
Když se ohlédnu zpátky, cítím obrovskou vděčnost. Za to, že mě Bůh nenechal nechat se zničit, za všechny lidi, které mi poslal do cesty, a za jeho nekonečnou trpělivou lásku.
Patrik
