Jaké zmínky najdeme v církevních archivech v Olomouci, Praze a Banské Bystrici k osobě kněze Karla Bartáka (1925–1998), obviněného ze zneužívání žen a dívek?
Působení kněze Karla Bartáka v olomoucké arcidiecézi během 50. let je v církevních archivech dokumentováno jen minimálně. Klíčovým momentem je květen 1958, kdy byl Barták zatčen. Církevní protokoly z té doby nicméně zaznamenaly pouze strohou informaci o jeho „zajištění“. Jednací protokol konzistoře byl přitom prohledán zpětně až do poloviny roku 1956, zda neobsahuje například stížnosti na tohoto kněze, nic takového se ale nenalezlo. Stejně tak nebyly v archivu nalezeny žádné dokumenty související přímo s jednáním soudu.
V ordinariátním ani v konzistorním archivu tedy nebyly kromě výše uvedeného dokumentu o zatčení dohledány žádné další dokumenty, které by dokládaly, že arcibiskupství tehdy Bartákovu kauzu nějak řešilo nebo o ní bylo informováno: nenašly se žádné stížnosti, udání ani přípisy od jiných kněží ani žádná dokumentace ohledně jeho vyšetřování státními policejními orgány nebo proběhlého soudu.
Obvinění, která se objevují mimo církevní spisy, přitom zmiňují, že Barták využíval důvěru věřících a pod záminkou společných aktivit (opisování kázání, výlety) se měl dopouštět zneužívání. Naznačuje to i pozdější zmínka spojená s jeho osobou a uložená v tajném církevním archivu. Spadá však až do doby Bartákovy žádosti o laicizaci v polovině 70. let, více o ní proto až v závěru textu.
Rehabilitace a „půjčka“ do Prahy
Karel Barták po podmínečném propuštění z vězení roku 1964 pracoval v dělnické profesi v Praze a od roku 1968 byl opět zařazen do duchovní správy, tentokrát v rámci pražské arcidiecéze. Protože byl ale stále knězem inkardinovaným do olomoucké arcidiecéze, korespondovalo Arcibiskupství pražské s Olomoucí o možnosti jeho „propůjčení“ do duchovní správy.
K tomu se v olomouckém archivu objevuje jakési stručné dobrozdání z 25. listopadu 1968, které P. Bartákovi poskytl tehdejší kapitulní vikář Josef Glogar: „Kapitulní konsistoř vzhledem k tomu, že dp. Karel Barták, kněz olomoucké arcidiecéze, pokud působil v duchovní správě, plnil svědomitě všechny povinnosti, souhlasí s tím, aby byl ustanoven v duchovní správě v arcidiecézi pražské, kde nyní bydlí a je zaměstnán.“ O Bartákově kauze z roku 1958 zde není žádná zmínka, byť se o jejím pozadí vědělo také z dobového tisku.
Archiv Arcibiskupství pražského vedle toho zaznamenává, že v roce 1970 byl zastaven Bartákův pokus o soudní rehabilitaci. Z obsahu dochované korespondence lze dále konstatovat, že jeho působení v pražské arcidiecézi zdaleka nebylo idylické. Měl konflikty s nájemníky na faře v obou svých působištích i s knězem, po kterém přebíral farnost, psal různé stížnosti na arcibiskupství a farníci si na něj stěžovali, že je „nelida“, „morous“ a nemá kladný vztah k věřícím. Zdá se, že v duchovní správě šťastný nebyl. Vrátil se do ní, jak bylo zmíněno, v roce 1968 a již v roce 1974 na vlastní žádost odešel opět do civilního zaměstnání. Žádost o laicizaci podal v roce 1976.
Cesta k laicizaci a slovenské ústraní
Proces Bartákovy laicizace v letech 1976–1977 je v archivech Prahy, Olomouce i Banské Bystrice zmapován poměrně detailně. Podklady k žádosti připravovalo Arcibiskupství pražské, protože podle dokumentů projevoval Barták nedůvěru k olomouckému biskupu Vranovi – byť i nyní byl dál inkardinován do olomoucké arcidiecéze. Do Říma byla žádost odeslána přes Olomouc s podpisem biskupa Vrany v prosinci 1976 a vyřízena byla 25. března 1977. Záhy pak Karel Barták uzavřel na Slovensku svátost manželství.
Bartákova dřívější kauza a obvinění, která jsou proti němu vznášena, se zde odrážejí jen v jediné zmínce: stručný latinský text v žádosti o laicizaci zmiňuje, že „poškodil dobré jméno církve“ a že byl civilním soudem odsouzen „mezi jiným pro nemravnost s nezletilými“. Zároveň se v tomtéž dokumentu píše, že dotyčný v duchovním působení „chvályhodně vykonával službu až do roku 1958“.
I podle těchto dokumentů se tedy zdá, že církevní představení neměli až do Bartákova zatčení a odsouzení důvod o jeho službě pochybovat: z doby před rokem 1958 nezaznamenávají církevní archivy žádnou stížnost a i zpětně jeho službu až do odsouzení hodnotí dobře. Rozsudek a důvody pro ně jen věcně konstatují.
Bádání v církevních archivech tak nepřineslo žádný důkaz, který by potvrzoval, že církevní představení měli povědomí o kriminálním jednání sexuální povahy už v době Bartákova aktivního kněžského působení v olomoucké arcidiecézi. Úřední záznamy odrážejí spíše administrativní procesy a dobovou opatrnost. To však nijak nesnižuje váhu svědectví, která přicházejí od konkrétních lidí a rodin.
Vít Němec, vedoucí archivu Arcibiskupství olomouckého
