Chodby kroměřížského zámku bývají v zimě spíš prázdné, ovšem v pátek 6. února 2026 se tu atmosféra dala krájet: desítky studentů církevního učiliště si vyzkoušely, jaké to je, sedět u pracovního pohovoru.
Před tříčlennou komisí sedí Michaela Hausnerová, která na Střední odborné škole sv. Jana Boska studuje obor Opravář lesnických strojů a nyní se uchází o – fiktivní – místo údržbáře. Nervózně si přitom hraje s prsty. „Praxi mám už z domova, taťka mě vždycky vedl k práci s motory,“ vysvětluje. Komise se vyptává i na představy o mzdě. „Pro začátek mi stačí míň, mám se ještě co učit,“ odpovídá dívka.
V jiné místnosti už pohovor skončil a komise v nepřítomnosti „uchazeče“ hodnotí jeho výkon. „Chyběl mu motivační dopis. A v životopise mohl pracovní zkušenosti víc rozvést,“ shodují se, co si student za chvíli vyslechne jako zpětnou vazbu.
Na vše dohlíží školní kaplan P. Petr Kopřiva SDB. „Je to vrchol v doprovázení žáků: čekají je sice teprve závěrečné zkoušky, pohovory nanečisto ale směřují ještě dál – k tomu, co je čeká po škole,“ vypráví. Za klíčové považuje, že se studenti ocitnou před pracovníky skutečných firem. „Chceme simulovat reálné podmínky. Žáci přicházejí před lidi, které neznají. Jsou vystaveni stresu, ale odejdou se základními body, co zlepšit. A někteří třeba i s příslibem, že až dostudují, můžou se u nich hlásit doopravdy,“ podotýká.
Michaela, která mezitím pohovor dokončila, vychází ven a napětí z ní opadá. „Je to super zkušenost,“ zní její první reakce a rozvádí ji: „Jsme sice všichni vystresovaní, ale tohle nás fakt posune.“
Vyšlo v Katolickém týdeníku 7/2026
