Když mi bylo pět let, moji rodiče se rozvedli, bylo to pro mě těžké období, vzpomíná pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jana na období, kdy bydlela spolu s maminkou u své babička. Právě ona ji pomohla najít plamínek víry a v její cestě za Bohem jí podporuje i nadále.
S vírou v mé rodině je to složitější. To je také důvod mého pozdního křtu. (Byla jsem pokřtěna v devíti letech.) Rodiče věří v Boha, ale neúčastní se církevního života. Proto mne ani sestru nenechali pokřtít, když jsme se narodili.
Když mi bylo pět let, moji rodiče se rozvedli, bylo to pro mě těžké období, i když jsem si to dlouho nechtěla přiznat. Bydleli jsme tehdy s mámou u babičky a tam jsem také poprvé poznala víru. Babička mě naučila dětskou modlitbu Andělíčku, můj strážníčku. Moc se mi tehdy líbilo vědomí, že nade mnou někdo bdí, dohlíží na mě a má mě rád. Od té doby se tuto modlitbu modlila každý večer a je pro mě symbolem začátku mé víry.
Později, asi ve druhé třídě jsem se odhodlala zaklepat na dveře učebny, kde se vyučovalo náboženství. Otevřela mi moc milá paní katechetka, díky které jsem poznala Boha. Taky jsem v této době začala navštěvovat kostel. Bylo mi devět let a moji rodiče mě do té doby na mši vzali pouze jednou. Od té doby jsem se snažila mší účastnit každou neděli. Byla jsem pokřtěna a také jsem měla první svaté přijímání.
Během koronaviru moje víra procházela zkouškou, rodiče mi nechtěli dovolit chodit do kostela, abych tam neohrožovala zdraví starších lidí, což chápu a souhlasila jsem s nimi. Naštěstí po pandemii jsem zase na mše začala chodit, tentokrát však už sama.
Ze začátku mě to mrzelo, ale pak jsem si užívala času stráveného pouze s Bohem a ani mi to tolik nevadilo. Po nějaké době se ke mně přidala i moje babička, která je i biřmovaná, a právě jí jsem poprosila, aby se mi později stala biřmovací kmotrou. Teď už tam jsme téměř vždy spolu.
Nyní jsem na víceletém gymnáziu a také zde navštěvuji hodiny náboženství. Poznala jsem zde spoustu vrstevníků, kteří jsou také věřící a začala jsem chodit do společenství mládeže.
Jana
