Někdy v dospívání jsem objevila Exupéryho Malého prince a myšlenku, že „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ jsem přijala za vlastní, vzpomíná pro rubriku Zkušenosti s Bohem Radka. Její cesta k Bohu však trvala ještě řadu let.
Vyrůstala jsem jako čtvrté dítě v láskyplné rodině, v níž se tradovalo, že jsme byli vypsáni z církve. Věděla jsem, že moji starší sourozenci pokřtěni byli, a u sebe jsem automaticky předpokládala, že v padesátých letech minulého století už mne naši nepokřtili, když jsme byli „ti vypsaní“. Myslím, že nás rodiče vychovali dobře. S úctou a láskou k lidem i k sobě navzájem. O desateru jsem měla jen povědomí, i když první tři přikázání jsem vlastně pořádně neznala. Třetí jsem téměř celý svůj život porušovala, nejen kvůli práci v nepřetržitém provozu. Jeho význam a důvod mi unikal. Jako spousta jiných součástí křesťanského života, které jsou mi dnes blízké.
Po dlouhé období života bych sebe samu označila za hledající. Někdy v dospívání jsem objevila Exupéryho Malého prince a myšlenku, že „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ jsem přijala za vlastní. Šla se mnou celým životem. Podobně jako později nalezený citát „Bože dej mi odvahu a rozhodnost, měnit věci, které změnit mohu. Trpělivost snášet věci, které změnit nemohu a moudrost, abych to uměla rozlišit.“
V mládí jsem žila život hodně uvolněný a v mnoha ohledech hříšný. Minulost nezměním, ale dnes s radostí a mnohdy s úžasem zjišťuji, jakých darů se mi dostalo, přes moji nedokonalost. Rodina, přátelé, práce, kterou jsem měla ráda. Nejprve mnoho let ve zdravotnictví jako zdravotní sestra a po změně režimu v naší zemi jsem působila dvacet let v samosprávě města, z toho 12 let v uvolněné pozici (místostarostka a starostka). Na radnici jsem dovršila i padesátku a při té příležitosti jsem dostala darem od tehdejšího ředitele místní charity Rodinnou Bibli. Výtisk přesně pro mne. Historické odkazy, terminologické poznámky, mapky, vysvětlivky. Zkrátka, pro začátečníka jako dělané! Od té doby jsem si, zejména kolem Velikonoc, v ní čítávala.
Myslím, že jsem prošla mnoha stádii hledání. Myslela jsem si, že se „to“ dá nějak naučit, vyčíst, nastudovat, že sama tomu přijdu na kloub, jak to s tím světem a Pánem Bohem je. Nedovedla jsem si představit, co obnáší dar víry. Dnes cítím jako úžasnou úlevu, že jsem přijala tajemství do svého života, že nemusím znát všechny odpovědi, a přesto je mi dobře. Cítím se v bezpečí v Boží náruči. Předcházelo tomu i období, kdy jsem se definovala takto: „Boha jsem si našla a církev k tomu nepotřebuji.“ Pracovní život jsem měla dost vytížený. Kupovala jsem si duchovní literaturu, ale čas na čtení moc nebyl.
A potom, už v důchodu, přišla kovidová izolace. To byl pro mne vzácný čas. Sice mne bolelo, že se vídáme jen zřídka s vnoučaty, ale byl to krásný čas čtení, čtení a čtení. Knihy dříve koupené se konečně dostaly na řadu a ve velkém jsem objednávala další a další. Objevila jsem TV Noe a díky ní i některé další autory. Začala jsem pociťovat silnou touhu po křtu. Právě v TV Noe jsem začala sledovat mše svaté, které jsem do té doby vlastně neznala. O jejich průběhu a skladbě jsem ještě moc nevěděla, když mne jednou při takovém sledování rozplakala slova „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ A touha po křtu se zesilovala. Bylo to vědomé přitahování.
Rok 2021 byl pro naši rodinu těžký. Byl to rok velkých osobních ztrát. V květnu zemřel sestře manžel. V červnu zemřel dceři její milovaný muž a v záři odešel na věčnost můj bratr, o nějž jsem se už několik let pomáhala starat. Prožívání těchto bolestných ztrát mou touhu po křtu neumenšilo. Na začátku roku 2023 jsem proto požádala našeho místního duchovního správce o přípravu ke svátosti křtu. V jejím průběhu jsme zjistili, že pokřtěna jsem a příprava pokračovala k první svátosti smíření a následnému prvnímu svatému přijímání.
Čím více času od této doby uběhlo, tím více si uvědomuji, jak dobře mne náš místní kněz poznal a odhadl. Jak citlivě mne vedl. I s tím paradoxem, že je ve věku mých dětí a já mu říkám otče, nebyl problém se vyrovnat. Jeho vnímavé vedení mi pomáhá dostávat se hlouběji k pravdám víry a s radostí a mnohdy s překvapením si uvědomovat přítomnost Boží i v nečekaných momentech. Třeba to, že datum 13. prosince je stejné při mém křtu i generální zpovědi a prvním svatém přijímání. Jenom mezi prvním a těmi dvěma dalšími událostmi uběhlo 72 let! Nebylo to tak vůbec v plánu. Původně jsme v přípravě mířili k datu Božího narození. Vlastně nás to oba potom překvapilo. Možná je to ode mne troufalost, ale já tuto shodu dat přijímám jako ukázku Boží lásky či Jeho smyslu pro humor.
Ti zkušenější farníci říkají, že jsem typická rozsvícená konvertitka, že to časem přejde. Ale to já nechci. Chci, aby ta radost ve mně zůstávala. Chci předávat evangelium také ve své rodině, zatím se to učím. Dcera si víru našla sama bez našeho přičinění. Vlastně je mi v tom trochu vzorem. I jejich děti jsou pokřtěny. Syn pokřtěn není, ani jejich děti. Všichni ale vnímají, že babička našla Boha, povídám jim o tom. Modlíme se s mužem za ně všechny, aby cestu k Pánu našli.
Radka
