Nejdřív jsem se jen těšil, až bohoslužba skončí, ale postupně jsem víru začal vnímat jako řád ve svém životě, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Petr.
Narodil jsem se do věřící rodiny. Moji rodiče mě odmala brávali s sebou do kostela. Musím přiznat, že ze začátku to se mnou bylo peklo – nechtělo se mi tam, vztekal jsem se a skoro ničemu jsem nerozuměl. Zhruba od osmi let jsem v kostele ministroval, ale stále se mi tam nechtělo a byl jsem nepozorný. Většinou jsem se těšil jen na to, až to skončí. Po asi dvou letech se ale něco změnilo. Z velké části za to zřejmě mohl náš úžasný farář, který mě provází už od narození celým mým duchovním životem a svátostmi. Chvíli mě a ostatní děti učil náboženství. Pak přišel do naší farnosti nový kněz. Často míval u nás v kostele mše, dlouho mě učil v náboženství a vždycky jsem si s ním rozuměl. Měl jsem tehdy své první svaté přijímání a často jsem se do kostela i těšil.
Jenomže tento nový kněz byl jednoho dne přesunut na jiné místo a má víra opět trochu ochabla. Nastoupil jsem na gymnázium, chodil jsem do náboženství a zprvu jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Čím jsem ale byl starší, tím víc jsem se o Boha začal zajímat. Nejdříve jsem se začal v kostele těšit na kázání a postupně jsem ke své víře zaujal jiný postoj. Začal jsem ji vnímat jako řád ve svém životě, opěrný bod, a Boha jako někoho, na koho se lze vždy spolehnout, kdo mě nesmírně miluje a přeje si, abych se mu podobal, plnil jeho vůli, žil správně a miloval ho.
Víra mi dává jistotu v dnešním nejistém světě a učí mě, jak správně jednat s druhými. Začal jsem se poctivěji modlit. Hlídal jsem si, jak se chovám a co dělám (i když jsem nesčetněkrát velmi selhal). V kostele jsem hrával písničky na kytaru během nedělních mší. Začal jsem také navštěvovat akce místního děkanátu.
Přečetl jsem Matoušovo evangelium, ze kterého mě nejvíce zasáhla úplně poslední věta: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Vzpomněl jsem si totiž na to, jak jsem byl malý a bál jsem se, co se mnou bude po smrti. Uvědomil jsem si vlastní smrtelnost. Tehdy jsem si shodou okolností četl evangelium pro děti, které jsem dostal od rodičů, a když jsem narazil na tuto poslední větu, uvědomil jsem si, že se nemusím bát, protože Ježíš je stále se mnou – a je to ten nejsilnější z nejsilnějších.
Je ještě mnoho věcí, ve kterých bych se měl zlepšit – trávit s Bohem více času a poznávat víru, o které stále mnoho nevím. Věřím, že s Boží pomocí se dají překonat všechny nesnáze. Bůh mi vždy ukáže správný směr a i když se od něj někdy odvrátím, přijímá mě zpátky jako otec marnotratného syna. A ujišťuje mě, že je se mnou po všechny dny až do konce světa.
Petr
