Betlém, koledy a babička byly kompasem, který mě ve víře provází dodnes, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Světlana.
Jako miminko jsme byli já i bratr pokřtěni v Československé církvi husitské – to si ještě nepamatuji. Vzpomínám si až na všechny krásné Vánoce svého dětství. Babička mívala pod stromečkem malovaný papírový betlém s roztomilými ovečkami a Ježíškem v jesličkách. Moc se mi líbil, i když jsem nechápala, proč tam je. Taky se u nás i u babičky zpívaly koledy – zdržovalo nás to od rozbalování dárků, ale babička a tatínek je zpívali s takovým zaujetím, že jsme se pokoušeli přidat i my ostatní. Papírový betlém, koledy a babička byly kompasem, který mě provází dodnes.
Mám štěstí, že jsem vyrostla ve skvělé rodině, která je mi inspirací a oporou, ale víra se u nás nepraktikovala. Maminka nerada vzpomíná na své katolické dětství a spíše nás od víry zrazovala. Zhruba od 16 let jsem začala hledat odpověď na to, jestli je Bůh. Ve třídě jsem měla věřící spolužačku, se kterou jsme si povídaly. Po přečtení několika buddhistických knih jsem se definitivně rozhodla pro křesťanství, když jsem se v jedné z nich dočetla, že pro západní společnost je „nejpřirozenější cestou k Bohu křesťanství, ne buddhismus“. Pomohly mi i knihy Tomáše Halíka, které byly pro mé „křesťanské začátky“ jednoduše srozumitelné.
Manžel pochází z nevěřící rodiny, před svatbou se nechal pokřtít. Svatbu i křest prvního syna jsme měli v Církvi československé husitské, později jsme ale přestoupili do katolické církve, kde je pokřtěn i náš druhý syn.
Na životní cestě jsem zažila vzestupy i pády. Když jsem jednou, po velmi těžkém období, vyčítala Bohu, proč při mně nestál, odpověděl mi, že mě celou tu dobu nesl. Zdá se mi, že někteří „křesťané od narození“ si nedokážou představit, jak náročná může být cesta k Bohu pro hledajícího člověka, kolik slz je s ní spojeno a kolik otázek, na které se není koho zeptat. Jak moc na začátku potřebujeme něco, někoho, kdo nám vyjde napůl cesty.
Světlana
