Vyrůstala jsem v prostředí, kde se o Bohu nemluvilo, a přesto se víra stala tím nejvzácnějším, co mám, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Petra.
Na základní škole jsem se přihlásila do náboženství – ze zvědavosti, abych se dozvěděla, proč tam chodí mé kamarádky a co tam dělají. Když se to dozvěděli mí rodiče, nedokázali to pochopit. Postupně jsem si doma přestala o víře povídat, v srdci mi ale zůstala: tajně jsem se modlila a těšila se na chvíle, kdy budu moct jít do kostela.
Na střední škole jsem pak potkala kamarádku, která mi na této cestě pomohla nejvíc. Víru žila přirozeně, bez velkých slov, ale s hlubokou důvěrou. Pozvala mě na společenství mládeže. Nejdřív jsem se bála, že tam nezapadnu, ale opak byl pravdou. Poprvé jsem cítila, že někam patřím.
Tam jsem také o pár let později poznala svého budoucího manžela. Byl mi oporou, když se moje rodina mé víře vysmívala, když jsem pochybovala sama o sobě. Díky němu jsem pochopila, že víra není něco, co člověk „má“ nebo „nemá“, ale vztah, který se neustále vyvíjí. A že Bůh na člověka za všech okolností čeká.
Dnes jsme manželé a máme malou dcerku. Snažíme se víru žít v každodennosti – modlitbou před jídlem, večerními modlitbami, drobnými gesty lásky. Moje víra už není dětská ani nejistá – je možná tichá, ale pevná. A vděčně se ohlížím zpět: za vším tím hledáním, zápasem a odmítáním byl On – a nikdy mě nepustil.
Petra
