Když jsme se rozhodli mít děti, netušili jsme, že to nebude tak jednoduché, a já jsem prosila o důvěru a ochranu, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Martina.
Víra pro mě od dětství znamenala něco přirozeného – i když jsme doma nebyli nijak zvlášť „praktikující“. Kostel jsme navštěvovali jen při velkých svátcích a o Bohu se u nás mluvilo jako o někom, kdo je vždy nablízku, když ho člověk potřebuje. Na náboženství jsem chodila ráda, ale až na střední škole jsem poznala, co znamená víru opravdu žít. Pomohli mi k tomu spolužáci, se kterými jsme se začali scházet ke společným modlitbám, a také jedna paní katechetka, která mě vedla s velkou láskou a trpělivostí.
Po škole jsem nastoupila do zaměstnání a právě tam jsem poznala muže, který se později stal mým manželem. Neřešili jsme, jak často kdo chodí do kostela, ale od začátku bylo jasné, že v sobě oba máme touhu po něčem hlubším. Bůh byl v našem vztahu od začátku přítomen – i když ne vždy nahlas.
Když jsme se po svatbě rozhodli mít děti, netušili jsme, že to nebude tak jednoduché. Dvakrát jsme o miminko přišli a já se najednou ocitla ve víru bolesti, zklamání a otázek. Proč to Bůh dovolil? V čem jsme selhali? Co máme změnit? Zlobila jsem se i prosila zároveň – denně, zoufale, někdy potichu, jindy nahlas. Ale přitom jsem cítila, že mě Bůh neopouští. Neodešel, když bylo nejhůř. Právě tehdy byl nejblíž.
Třetí těhotenství bylo plné obav, ale zároveň naděje. Každý den jsem se modlila – někdy jsem jen seděla v tichu a čekala. Prosila jsem Pannu Marii, aby mě naučila důvěře, a svatého Josefa, aby ochránil naši rodinu. Nakonec se nám narodil krásný a zdravý chlapec. Když jsem ho poprvé držela v náručí, věděla jsem, že to není samozřejmost. Že to je dar. Čistý dar.
Dnes máme dvě děti a stále se snažím o to, abychom jako rodina rostli nejen lidsky, ale i duchovně. Modlitba je každodenní součástí našeho života – ať už při uspávání dětí, při cestě autem nebo jen v tichu večera. Učíme je, že Bůh je s námi i tehdy, když je ticho, i když se bojíme. A já sama se stále učím důvěřovat. Protože právě tehdy, když už jsem neměla sílu věřit, Bůh věřil ve mně.
Martina
