Všechny bolesti jsem v sobě dlouho dusila, pak mě ale oslovil Bůh a já jsem se naučila být vděčná, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Michaela.
Vyrůstala jsem v prostředí, kde Bůh sice „byl“, ale zůstával někde v pozadí – spíš jako tradice, ne jako vztah. Na střední škole jsem začala trpět silnými úzkostmi a depresemi. Dlouho jsem to v sobě dusila. Usmívala jsem se, tvářila se normálně, ale uvnitř se všechno rozpadalo. Doma jsem měla pocit, že musím být silná, ve škole jsem nechtěla být na obtíž, a tak jsem si zvolila ticho. To ticho ale jednou přerostlo v zoufalství. Začala jsem si psát dopisy na rozloučenou. Byla jsem přesvědčená, že mě už nic dobrého nečeká.
V jedné z nejtemnějších nocí jsem víceméně náhodou otevřela Bibli, kterou jsem do té doby nikdy pořádně nečetla. Vypadla mi z ní kartička s veršem: „Neboj se, vždyť jsem s tebou.“ Ten verš mě doslova zasáhl – ne jako věta na papíře, ale jako přímé oslovení. Nedokážu popsat, co přesně se ten večer stalo, ale cosi se ve mně zlomilo. Jako by mě někdo objal a řekl: „Ještě není konec. Teprve začínáš.“
Začala jsem se pomalu zvedat. Vyhledala jsem pomoc, začala jsem se modlit a znovu učila důvěřovat lidem i Bohu. Nešlo to rychle a dodnes nemám všechno vyřešené. Ale naučila jsem se být vděčná – za každé nové ráno, za lidi, kteří mě mají rádi, za to, že vůbec můžu být tady. A hlavně za to, že už nemusím předstírat, že všechno zvládám sama.
Dnes věřím, že i skrze zlomenost může Bůh konat něco krásného. Chci žít s otevřenýma očima a srdcem pro druhé, být tu pro ty, kdo právě procházejí tím, čím jsem prošla já. Toužím svou vírou i příběhem ukazovat, že žádné dno není tak hluboké, aby z něj Bůh nedokázal vytáhnout. A že i když se všechno zhroutí, naděje zůstává. Protože On zůstává.
Michaela
