V Boha jsem věřil, ale vždycky jsem tvrdil, že pro vztah k němu nepotřebuji církev ani jiného prostředníka, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Pavel.
Moje cesta k víře a křesťanskému životu byla docela klikatá. Jako dítě jsem přijal křest a od rodičů mi byla dána víra v Boha, ale v rodině jsme nežili plnohodnotný křesťanský život – nechodili jsme pravidelně na mše svaté, ke svátostem smíření a samozřejmě jsme se neúčastnili eucharistie ani jsme se pravidelně nemodlili. Nijak se tím sám neomlouvám, ale je pravdou, že mě k tomu nikdo nevedl a já sám nikdy necítil potřebu to měnit. V Boha jsem věřil a když na to přišla s někým řeč, vždycky jsem tvrdil, že pro svůj vztah k němu nepotřebuji církev ani žádného jiného prostředníka.
Civilně jsem se oženil, s ženou, která je nevěřící, máme dvě děti. Aniž bych nad tím nějak víc přemýšlel, chtěl jsem je obě nechat pokřtít. A právě křest, nebo ještě lépe řečeno cesta ke křtu naší mladší dcerky, byla okamžikem, který můj život docela zásadně změnil. Absolvovali jsme obsáhlou přípravu rodičů ke křtu, kterou jsem zpočátku bral jako nutné zlo. Ale postupem času jsem ji začal vítat jako zdroj nových informací nebo „opožděné“ hodiny náboženství, kam jsem ve skutečnosti nikdy nechodil.
Jednou jsem si řekl, že bych měl zkusit navštívit kostel a zůstat tam na celou mši svatou. A pak jsem zjistil, že chci přijít zase – a že když jsem to neudělal, že mi to, aniž bych si to dokázal nějak racionálně zdůvodnit, chybí. Během následujících dvou let jsem pak doháněl to, co jsem tak trochu v mládí zmeškal. S manželkou, která – ač stále nevěřící – je velmi tolerantní a chápavá, jsme přijali svátost manželství a já šel ke svému prvnímu svatému přijímání.
Jsem pevně odhodlaný stát se dospělým křesťanem se vším, co k tomu patří – křesťanem, který je odpovědný za svoji víru, křesťanem, který chce Boha brát vážně. Pevně doufám, že mi k tomu Bůh pomůže.
Pavel
