Rodiče měli strach, abych si nezkazila život, ale čím víc mi bránili, tím víc mě to táhlo do kostela, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Edita.
Narodila jsem se jako dítě nevěřících – nepraktikujících katolíků. Moje matka byla vychována ve víře a na žádost babičky jsem byla také Moji rodiče mě k Bohu nevedli, ale On si mě k sobě vedl a dovedl sám už od mého dětství, když do mého srdce vložil touhu po poznání Toho, kterého cítím, ale nevím, kdo to je. Prý asi od pěti let jsem rodiče stále obtěžovala s otázkou, kdy už půjdeme do kostelíčka. V šesti letech mi má nejlepší kamarádka řekla, že Bůh existuje, a já její zvěsti uvěřila.
O několik let později jsem se konečně do toho kostelíčka dostala, paradoxně při výletě na pionýrském táboře, kdy jsme se dostali na jedno poutní místo. Věděla jsem, že tam někde je Ten, kterého hledám a moje duše po Něm touží. Potom přišla puberta se svými výkyvy a extrémy a tajné návštěvy mší svatých a strach mé matky, abych nezačala chodit do kostela a nezničila si život… Čím víc mi bránili, tím víc jsem to chtěla, jak už to bývá.
Po roce 1989 je to už tolik nebolelo a já měla dveře otevřené, ale byla jsem dosti uzavřená a nesmělá a z naší farnosti, příliš pomalu se probouzející z dlouhého spánku, pozvání nepřišlo. Sestřičky na blízkém poutním místě mi daly knížku o dějinách spásy, kde jsem se konečně něco dozvěděla. Na střední škole přišlo přes kamarádku pozvání do společenství evangelického sboru, a protože jsem v katolické víře nebyla zakořeněná a hledala jsem společenství, šla jsem. Našla jsem opravdové společenství, přátelství a základ víry.
Po lidské stránce mi nic nechybělo a neměla jsem důvod toto společenství, ve kterém jsem žila asi deset let, opouštět a neodcházelo se mi snadno. Bůh si mě zkrátka dál vedl. Na vysoké škole jsem se totiž stále setkávala s katolíky, s kterými jsem vedla rozhovory o víře a snažila se je přesvědčit o své pravdě a čím dál víc jsem spíš začala pravdu hledat. To se zintenzivnilo, když jsem začala pracovat v jednom malém městečku, kde byl jen katolický kostel.
Měla jsem v sobě spoustu otázek. Největším kamenem úrazu bylo pro mě nepochopitelné tajemství eucharistie, které jsem se snažila pochopit (dokázat, nebo vyvrátit). No, nepodařilo se, a tak jsem víc prosila Pána, aby mi ukázal pravdu. Stalo se, že mě vyslyšel a přesvědčil mě zase tím mě přístupným způsobem — skrze srdce. Jednoho dne jsem opět vstoupila do poutního kostela a nikdo jiný tam nebyl, kromě Boha a mě. V tu chvíli jsem naprosto jistě věděla, že je tam, ve svatostánku, a nešlo se mu nepoklonit. A tak se kámen úrazu stal kamenem úhelným, na kterém jsem začala budovat nový život.
Jsem moc ráda, že jsem se vrátila zpět do církve, kde jsem našla svůj duchovní domov, a vím, že to bylo správné rozhodnutí, protože to přineslo duchovní požehnání mě i mé rodině a snad i ostatním lidem, s kterými se setkávám.
Edita
