Připadala jsem si zvláštně – jako někdo, kdo byl do víry „narozen“, ale sám pořádně neví proč, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lída.
Víra mě provázela odmalička. Vyrůstala jsem v rodině, kde bylo samozřejmé chodit do kostela, modlit se před jídlem i mluvit o Bohu. Dlouho jsem to všechno brala jako součást života, o které se moc nepřemýšlí – prostě to tak je. Ale jak jsem rostla, začaly přicházet otázky, se kterými jsem si nevěděla rady.
Začala jsem si všímat, že spousta lidí kolem mě víru vůbec neřeší. Někteří ji hledají, jiní ji rovnou odmítají. A já jsem si najednou připadala zvláštně – jako někdo, kdo byl do víry „narozen“, ale sám pořádně neví proč. Přepadaly mě pochybnosti o Bohu, o církvi i o sobě samotné. Proč právě já? Proč mám mít jasno, když ostatní teprve hledají? A mám v tom vůbec jasno?
Ty otázky se mi vracejí v různých obdobích – někdy silně, jindy jen jako tichý stín. Ale právě v těchto chvílích cítím, jak moc potřebuju víru, která je skutečná, hluboká a osobní. Ne předaná, ale přijatá. Ne naučená, ale prožitá.
Proto jsem se rozhodla pro přijetí svátosti biřmování. Ne jako potvrzení toho, co už dávno mám, ale jako nový začátek. Jako vědomé rozhodnutí, že chci Bohu víc důvěřovat, i když ne vždycky všemu rozumím. Doufám, že právě skrze Ducha Svatého se mi víra víc zakoření v srdci. Že mi pomůže nejen lépe prožívat obyčejné dny, ale také být světlem pro druhé – ne tím, že budu všechno vědět, ale že budu žít s nadějí. A že víra, která mi byla dána jako dar, se opravdu stane i mou vlastní cestou.
Lída
