Víra u nás nebyla součástí každodenního života a přivedla mě k ní hudba i nadšení mých vrstevníků, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem David.
Vyrůstal jsem v prostředí, kde se o Bohu nemluvilo. Ne že by víra byla zakázané slovo, ale prostě nebyla součástí každodenního života. První, co mě k ní přivedlo, byla hudba – chytla mě křesťanská kapela, kterou jsem jednou slyšel na letním festivalu. Jejich písně o naději a odpuštění mě zasáhly víc, než jsem si tehdy dokázal přiznat.
Zajímalo mě, odkud čerpají tu radost a klid, který z nich vyzařoval. Přes pár přátel jsem se dostal do kostela. Byla to mše pro mládež – živá, plná hudby a opravdovosti. Vlastně to byl první okamžik, kdy jsem začal přemýšlet, že Bůh není jen slovo nebo „něco pro starší lidi“, ale někdo, kdo by mohl být reálně přítomný i v mém životě.
Trvalo ale dlouho, než jsem se opravdu odhodlal modlit. Připadalo mi to trapné, nebo spíš zbytečné – co bych Bohu vlastně říkal? Ale pak přišla jedna noc, kdy jsem měl v hlavě úplný zmatek, nevěděl jsem, co se životem, a tak jsem jen tiše řekl: „Bože, jestli jsi, ozvi se.“ A v tom tichu jsem pocítil zvláštní klid. Ne odpověď ve slovech, ale přítomnost.
Od té doby pro mě víra není zázrak na povel, ale cesta, která má výšky i pády. Občas se cítím blízko Bohu, jindy se od něj vzdaluju, ale vím, že on se neodvrací. A postupně jsem pochopil, že evangelizace nemusí být o velkých slovech nebo obřích činech. Pro mě znamená snažit se být tam, kde jsem, světlem. Někdy úsměvem, jindy ochotou naslouchat nebo povzbudit.
Nevím, kam mě Bůh v životě povede. Ale vím, že ho nechci opustit. A pokud mám nějak šířit jeho lásku, tak hlavně tím, že budu člověkem, s nímž je dobré být. Protože Bůh takový je taky.
David
