V pátek oslaví česká církev památku sv. Zdislavy z Lemberka, od jejíhož svatořečení minulý týden uplynulo 30 let. Při této příležitosti zaznamenáváme pro rubriku Zkušenosti s Bohem vzpomínku paní Michaely Šulové na podzimní den roku 1989, kdy její otec František Straka bojoval o život – a nakonec se na přímluvu budoucí světice vrátil zpět nejen ke své rodině, ale i k lékařské službě. Jeho uzdravení se později stalo jedním z důležitých momentů pro svatořečení paní Zdislavy.
Bylo to 18. září 1989, krásný podzimní den. Já byla na brigádě na bramborách a najednou pro mě přijeli, že se mamce udělalo špatně. Odvezli mě domů. A tam k mému šoku čekala mamka. Že je taťka moc špatný, skoro mrtvý.
Taťka byl nemocný celý život, co si já pamatuji. Prvně jsem si to uvědomila, když mi byly tak čtyři roky a při zatmění měsíce ho odvezli do nemocnice. Pak se do nemocnice vracel nejen jako lékař, ale i jako pacient. Jednou za nějakou dobu, aby ho vždy stabilizovali a dali do kupy, a mohl dál pomáhat pacientům.
Pocházel z malé vesnice Moravec, asi 7 kilometrů od Křižanova, rodiště paní Zdislavy. Vyrůstal na zámku, kde rodiče v době války sloužili šlechtickému rodu a následně zde pomáhali v dětské ozdravovně. Měl dva sourozence, sestru, která pracovala jako zdravotní sestra, a bratra, který se stal též lékařem. Zámek byl i pro mě místem, kde jsme trávili dětství a prožívali nejrůznější dobrodružství.
Byl z dělnické rodiny, přesto se dostal na lékařskou fakultu do Brna, kterou úspěšně ukončil a nastoupil do nemocnice v Novém Městě na Moravě. Zde se potkal se zdravotní sestrou Jitkou Pekárkovou a v roce 1971 měli svatbu. Z manželství jsem se žel narodila pouze já, a to v roce 1973. A i když si vnitřně určitě přál, abych se i já stala lékařkou, tak vždy říkal, že je to pro ženu velmi náročné povolání. Proto jsem se vydala úplně jiným směrem a jsem veterinární lékař. Taťka mi pomáhal se studiem, obzvláště s anatomií, kterou se se mnou učil. Nezapomenu, jak jsem se učila kostru, jemu se podařilo sehnat pro mě lebku krávy a učili jsme se spolu. O to více mě samozřejmě mrzelo, že se nedožil mé promoce v roce 1998.
Zachránili ho kolegové a modlitby sester
První vážnější zásah do jeho srdíčka přišel v roce 1986, kdy v lednu proběhla výměna aortální chlopně na kardiocentru v Brně u pana profesora Černého, taťkova spolužáka. Srdíčko i přesto, že chlopeň byla zúžena od jeho 19 let, a tak dostala hodně zabrat, se s tím tak nějak srovnalo a znovu dovolilo taťkovi se vrátit do práce. Sloužil i víkendové služby, kdy nastoupil do práce v pátek ráno a sloužil až do pondělí odpoledne.
Víkendová služba ho provázela i toho 18. září 1989. Ráno proběhla vizita, setkání lékařů, a tam se taťkovi udělalo špatně a zkolaboval. Měl obrovské štěstí, že byl mezi svými kolegy a ti ho nenechali na holičkách, dvě hodiny u něj probíhala masáž srdce. (Za normální situace je ukončena po několika minutách.) Jeho šéf prostě prohlásil, že to Fanoušovi nemůže udělat, a tak probíhala masáž srdce dál a dál. Nepřetržitě se na něm střídali kolegové celé dvě hodiny, až srdíčko naskočilo – i když to bylo pro všechny kolem nepochopitelné. Nevím přesně, kdy se sestra Stanislava spolu s řádovými sestrami z charitního domova na Moravci začaly za taťku modlit. Matně si pamatuji, že to bylo asi odpoledne. Ale je možné, že i dříve. Pamatuji si, že jsme chtěli jít odpoledne do lesa na hříbky, a kdyby se mu to stalo v lese, šance na přežití by nebyla.
Návrat k rodině i k pacientům
Mamka prosila profesora Černého, který velmi dobře znal zdravotní stav taťky, aby se spojil s lékaři v Novém Městě na Moravě, kde taťka ležel, a zdravotní stav s nimi konzultoval. A tak se stalo, že jakmile to zdravotní stav dovolil, taťku si převezl k sobě na kardiocentrum do Brna. Byla to středa, 20. září. Před odjezdem vím, že jsem šla taťkovi zamávat. Nevnímal mě, ale šla jsem. Dlouhou chodbou nemocnice. Cestou na oddělení ARO, kde ležel, nám už i někdo kondoloval.
V podvečerních hodinách, a myslím si, že to byla právě ta středa, se lékaři v Brně rozhodli taťku probudit z umělého spánku. Nevím, jak dlouho taťka v Brně ležel. Za jeho pobyt v nemocnici se mu rozhodli voperovat kardiostimulátor, aby srdíčko mělo nějakou podporu. Vrátil se domů, a nejen domů, ale od ledna 1990 i do práce. Sice už jen na dopolední směnu, ale mozek mu dovolil se plně soustředit na práci. Po té dlouhé masáži srdce, kdy mozek samozřejmě neměl tolik kyslíku, kolik by potřeboval, měl jediné postižení, že nepotřeboval tolik spát. Ale jinak to na něm nezanechalo žádné následky. Dokonce 21. listopadu jel s mamkou vlakem do Rakovníka pro nové auto.
Loučily se s ním zástupy
V práci byl až do konce roku 1995. Tehdy 23. prosince došlo k zhoršení zdravotního stavu a taťka byl opět převezen do nemocnice. A odtud se už nevrátil. Byl znovu převezen do Brna k profesoru Černému. Srdíčko bylo žel velmi unavené, a tak jsme 16. února stáli před nejtěžším rozhodnutím – dát souhlas k transplantaci srdce. V tu dobu byl taťka ještě při vědomí, byli jsme u něho na návštěvě. Otázka souhlasu samozřejmě visela ve vzduchu. Dát souhlas a být tu ještě nějakou dobu, nebo ne a život za pár dní skončí? Když na to myslím, říkám si, jak strašně to bylo těžké. Ale vyřešilo se to za nás: v době naší návštěvy došlo k zástavě srdce a bylo jasné, že jiná možnost než transplantace srdce už není.
Přišla noc na 29. února a pro taťku bylo připraveno srdíčko. Snad prý mladé holky z Holandska, víc nám neřekli. Technicky se operace povedla, operovalo se celou noc. A dokonce i ledviny po nějaké době začaly pracovat. Došlo ale k poruše srážlivosti krve a taky velkým krevním ztrátám v několika litrech. Samozřejmě, že bylo hned zorganizováno dárcovství krve pro taťku. Spousta lidí z fabrik, obyčejných lidí, kterým taťka pomohl, mu darovali krev. Ale srdíčko a celý organismus už to nezvládl. A tak přišel 11. březen 1996 a taťka krátce před obědem v brněnské nemocnici u sv. Anny umírá. Byl krásný slunečný den. Pohřeb byl v sobotu 16. března na novoměstském hřbitově, kde je taťka i pochovaný. Pohřbu se zúčastnila spousta lidí. Nezapomenu na upracované ruce všech těch, kteří nám kondolovali – lidí, kterým taťka tolik pomáhal.
Michaela Šulová
foto: památník sv. Zdislavy z Lemberka v Křižanově
