Pět let na církevní škole a ve společenství proměnilo mou víru z pouhé rutiny v hluboký vztah s Bohem, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Marie.
Již pátým rokem studuji na církevní škole a právě to má asi největší podíl na vývoji mé víry. Předtím byla moje víra spíše nutností a jakousi rutinou, ve které by se však jen těžko nacházely pocity, emoce nebo dokonce láska k Bohu. Ale tím, že jsem se ocitla ve společenství lidí, kteří se nebáli svoji víru sdílet a předávat ji dál, začala jsem tvořit svůj vztah s Bohem. Začátky byly pro mě hodně těžké, ale o to více ovoce nyní sklízím.
Jedním z velkých okamžiků mé víry, i když se někomu může zdát úplně nepatrný, byla jedna ze zpovědí u našeho školního kaplana, kde jsem vyznala, že se pravidelně nemodlím. Tento hřích jsem říkala u zpovědi pokaždé, ale nikdy by mě nenapadlo na něm něco měnit. Jediná reakce kněze byla, abych to zkusila a každý večer se pomodlila. Od této chvíle provází modlitba každý můj večer. Někdy je hluboká, někdy střelná, ale je tam. Postupem času jsem si našla svou a poměrně specifickou víru. Snažím se milovat Boha a přijímat jeho lásku. Moc ráda s ním mluvím, ale občas mi dělá problém mu naslouchat. Chci být v životě šťastná, a toto je s Bohem náš společný cíl.
Nejsem člověk, který zná skvěle Bibli. Mám občas velký problém shodnout se s církví a její naukou. Zato klidně obětuju volný čas, aby zorganizovala akci v děkanátu. Ráda si s Bohem povídám, jako bychom byli nejlepší kamarádi. Píšu mu dopisy, hraju mu na housle a zpívám. Složila jsem mu žalmy. Vidím ho v každém zlomku hor, ve kterých tak ráda medituju. Fascinují mě lidé, co vyznávají jiné náboženství, a snažím se je poznávat. Mám ráda nové věci. Ráda s ostatními debatuji nad věcmi, co se můžou zdát jasné. Říkám Bohu všechno, co mě štve i těší, odevzdávám mu svou rodinu, partnera, budoucnost… Vím, že Bůh mne podrží, a tak se ho držím.
Mým asi největším přáním v budoucím křesťanském životě je udržet si svou cestu. Vím, že pro většinu lidí je můj vztah s Bohem nepochopitelný a často mě to dost bolí. Občas se setkávám s názory ostatních, že takto se křesťan nechová, i když jen vznesu otázku, která mi dlouho vrtá hlavou. Církev má v odpovědi jasno, ale já často ne. Hodně mi pomohla slova kněze, se kterým se dobře znám, kdy mi při zpovědi řekl, že vnímá odlišnost i krásu mojí víry a nemám si ji nechat vzít. Proto bych svoji víru ráda vzala jako přednost. Chtěla bych díky ní sloužit mladým jako animátorka. Chtěla bych pomáhat lidem kolem sebe. Chci, aby z mojí víry mluvily činy, a ne slova. Přeji si, abych byla křesťanka, která má otázky a hledá odpovědi, které mi Bůh dává. Chci rozeznávat jeho hlas a nechávat se jím vést.
Marie
