Cestu k Bohu mi ukázala kamarádka a také četba Bible, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Eliška.
Rodiče mě k víře vedli, ale nic víc než chození do kostela ze mě nedostali. Žila jsem s vírou, ale ne skrze víru. Pak jsem nastoupila na církevní školu. Teprve tam jsem potkala lidi, kteří vírou žili „už“ v mém věku. Moje spolužačka snad každý den chodí do kostela, navštěvuje společenství a dává Bohu tolik času, kolik jen může. Myslím, že i ta mě hodně inspirovala a posunula. Nebýt jí, kdo ví, kde bych byla.
Pak jsem poznala ještě dalšího člověka, který mi neskutečně pomohl: člověka, který balancuje život s lidmi a život s Bohem. A balancuje na tenké hraně, ale víru má pevnou jako skála. Je jí moje kamarádka, se kterou se ve víře posunujeme (doufám) tak nějak navzájem. Inspiruje mě, jak být dobrým člověkem. A taky mě naučila chodit na mše i ve všední dny, i když trvají déle než nedělní.
Ke zlepšení mého vztahu s Bohem ale asi nejvíc přispěla Bible a snaha Boha poznat skrze různé teologické knihy. Bůh se mi najednou objevil v úplně jiném světle, nejen jako postavička na obláčku, která je nekonečně milosrdná, dobrotivá a má všechny dobré vlastnosti světa, ale hlavně jsem se naučila, že čím víc Bohu dám, tím víc od něj dostanu. A taky že co je povinnost, není z lásky.
Eliška
