Moje víra byla tak trochu jako na houpačce, vše se ale změnilo po svatbě a po narození dětí, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jarmila.
Začala bych příběhem své rodiny a slibem, který jsem kdysi před lety dala našemu knězi. V naší rodině se stal malý… možná i veliký zázrak. Moje teta 15 let nemohla mít děti a její maminka (moje babička) se vytrvale a vroucně modlila k Bohu. Když už vyzkoušeli snad všechno a pomalu se smiřovali s tím, že nikdy nebudou děti mít, babička navštívila svaté místo v Medžugorje, kde prosila Pannu Marii za početí pro svou dceru. Teta o tom nic nevěděla.
Do pár dnů po příjezdu z poutě dostala babička telefonát od dcery se slovy: „Mami, stal se zázrak! Čekáme miminko!“ Ten „zázrak“ se jmenuje Barunka a do roka a půl se jim narodila ještě jedna dcera, Míša. Po narození této druhé dcery teta hledala kmotru a vybrala si mě – přestože jsem neměla udělenou svátost biřmování. Teta na tom trvala, a proto mě přivedla za naším knězem. Ten mi s milým výrazem ve tváři položil otázku, zda v budoucnu hodlám přijmout svátost biřmování, a já bez váhání odpověděla: „Ano“.
Od té doby uběhlo mnoho let a život mě zavál do zahraničí, kde jsem nějakou dobu žila. Po návratu jsem si našla partnera, se kterým jsme se vzali, postavili si dům a spolu vychováváme dvě děti. Moje víra byla tak trochu jako na houpačce, jednou nahoře a pak zase dole. Od dětství mě k Bohu vedla moje babička, za což jsem jí moc vděčná. V dospívání jsem na Boha někdy zapomínala, ale vždy jsem si uvědomovala, že tam někde se mnou je. Vše se ale změnilo po svatbě a po narození dětí.
Když byly děti ještě malinké, zdál se mi opakovaně sen. Černý stín, ze kterého šel neskutečný strach, prošel do místnosti, kde jsme tehdy všichni spali, chytl mne za ruku a tahal z postele. V křeči jsem ležela a nemohla se pohnout ani křičet. V zoufalství, jak mě vší silou tahal pryč, jsem si vzpomněla na babičku, která mi říkala, že modlitba má velkou moc. Začala jsem se ve snu modlit Otčenáš. V ten moment jsem cítila, že síla stínu slábne, až mě pustil a rozplynul se. Sen byl natolik živý, že jsem chvíli přemýšlela, zda to nebyla realita. Druhý den se sen opakoval, černý stín opět přišel dveřmi, jen místo mě tahal z postýlky mého malého syna. Znovu jsem se začala ve snu modlit Otčenáš a řekla jsem mu, ať už nás nechá na pokoji, že tady pro něho není místo, a viděla jsme, jak syna pouští a odchází. Ten sen o černém stínu (ďáblovi) se mi už pak nikdy nezdál.
Uvědomila jsem si, jak je víra v Boha důležitá. Od té doby se snažím být Bohu blíž. Naše děti vedu k Bohu stejně, jako moje babička vedla mě. Čím jsem starší, tím mám silnější potřebu přiblížit se Bohu více, možná i proto, že ve víře v Boha nalézám odpovědi na své otázky, obracím se na něj, když mi je nejhůř, modlím se za nedostatky v životě, ale i za to, čeho není nikdy dost, jako je láska, zdraví, víra v něho. A děkuji mu za všechno, čím mě v životě obdaroval. Bůh mi na oplátku dává klid, pochopení, útěchu a pocit, že v těžkých životních situacích nejsem sama.
Jarmila
(ilustrační foto: Jana Vlčková)
