
V mé rodině se víra považovala za přežitek a tmářství, přivedly mě k ní ale babiččiny modlitby a také manželka, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Kamil.
Pocházím z rodiny, která by se dala označit jako „nevěřící“. Moje maminka byla vychovávána ke katolické víře, ale v dospělosti přestala chodit do kostela a myslím si, že v Boha nevěří. Můj tatínek pocházel z rodiny, kde víra byla považována za přežitek a tmářství a církev za instituci, která lidi mate a ovládá. Nebyl jsem proto v dětství pokřtěn, do kostela jsem nechodil, o víře ani církvi se u nás nemluvilo, a když už, tak negativně. Jediný věřící v naší rodině byla moje dosud žijící babička. Dnes si říkám, že právě její desátky, které se modlila za svá vnoučata, mě přivedly k víře.
Tak můj život plynul do třiceti let, i když to možná nebylo pouhé plynutí: snad jsem v tomto období byl Duchem Svatým směřován k tomu, abych později přijal víru a našel v ní svoji oporu a cíl životního putování. Bylo to velmi těžké dospívání, pak období pomalého vzpamatování se a až nakonec ve třicátém roku mého života nemoc provázená krutými bolestmi, které trvají dodnes.
Ve stejném roce jsem zároveň potkal svoji budoucí manželku, která pochází z věřící rodiny a je praktikující katolička. S ní jsem se začal postupně seznamovat s církevním světem, začal jsem chodit na studentské mše. Začal jsem uvažovat o víře a Bohu, ale i o církvi a kněžích. Tehdy jsem poprvé v kostele zažil pocit, že víra – i tak, jak ji podává církev – byť se zdála dříve absurdní a přitažená za vlasy, je pravdivá, je to něco, co chci považovat za pravdivé. Otevřeně ale přiznávám, že i já někdy pochybuji. Také mě ale napadá, že i tak může působit „ten zlý“: našeptávat, racionálně přesvědčovat o tom, že víra je jen moje přání, že chci mít berličku víry, ale to, v co věřím, je nesmysl.
Po křtu jsem začal postupně vrůstat do církevního prostředí a farnosti. Také jsem se zabýval otázkou, zda budu mít větší odvahu říkat, že jsem věřící v Ježíše Krista. Snadno se mi mluví o Ježíši Kristu a o víře v prostředí známých a přátel, kteří chodí do kostela. V prostředí ateistickém, kde jsem vyrůstal a kde vím, jak ledaskdo o církvi a křesťanech smýšlí, to pro mě tak jednoduché není.
Vzpomínám na dobu, když jsem ještě před tím, než jsem se stal křesťanem, chodíval s kolegy do hospody. Byla to setkání, kdy jsem zakoušel pocit sounáležitosti, ale něco těm setkáním chybělo. To chybějící jsem nalezl až v prostředí věřících lidí. Když chodívám na modlitby otců, mám pocit, že v našem společenství je přítomen Duch Svatý. Totéž prožívám ve společenství věřících lidí i při jiných příležitostech. Jako by bratrství v Ježíši Kristu, kterého mohu přijímat v Eucharistii, přinášelo víc než jen pouhou lidskou sounáležitost. Takové okamžiky se mi stávají posilou a dávají mi sílu a naději.
Kamil