Už jako malé dítě jsem věřila, že existuje Bůh, a přes ztrátu babičky, seznámení s budoucím manželem a narození dětí jsem k víře postupně dospěla, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Petra.
Moje cesta k víře je dlouhá, složitá a určitě ještě není ukončena. Nepocházím z křesťanské rodiny. Moje babička byla praktikující katolička a již v dětství mě naučila modlit se Otčenáš a Zdrávas Maria. Rodiče však dále v rozvoji víry nepokračovali. Už jako malé dítě jsem věřila tomu, že existuje Bůh, nebe, peklo. Představa, že v nebi se hodní lidé po smrti znovu potkají, se mi velmi líbila. Do kostela jsem však chodila pouze na Vánoce podívat se na betlém. Nicméně později na střední i vysoké škole jsem se potkávala s kamarády, kteří byli věřící a pravidelně do kostela chodili. Vždy jsem jim v dobrém slova smyslu velmi záviděla jejich víru, to, že patří do nějaké církevní komunity. Viděla jsem, že těmto lidem víra v životě velmi pomáhá, že je to jakýsi sloup, o který se mohou kdykoliv opřít. Sama jsem ovšem nikdy nenašla odvahu začít křesťanství opravdu praktikovat v reálném životě.
K církvi a hlubšímu porozumění víry mě přivedly tři zásadní události. První zásadní milník, kdy jsem začala o víře více přemýšlet, byla smrt mé babičky, která mě částečně vychovávala a kterou jsem velmi milovala. Nedokázala jsem se smířit s tím, že najednou není, a opravdu jsem uvěřila tomu, že její duše je někde u Pána Boha. Toto mi velmi pomohlo k tomu, aby se s její smrtí vyrovnala.
Druhým mezníkem, který mě posunul blíže k víře, bylo seznámení s mým manželem a jeho rodinou. Můj milovaný manžel má silnou víru v Boha, ale do kostela nechodí. Naše svatba však proběhla v kostele a s knězem, který nás oddával, jsme se velmi spřátelili a i on spolu s manželovou rodinou mě velmi ovlivnil směrem k přijetí víry.
Další důležitou událostí bylo narození mých dětí a jejich postupný růst. Každý den si uvědomuji, že žít v dnešním i budoucím světě není a nebude vůbec jednoduché a byla bych moc ráda, kdyby moje děti měly odmalička ten pevný bod v podobě víry, který jim v budoucnu určitě velmi pomůže. Chtěla jsem, aby si děti k víře nemusely hledat cestu tak složitě jako já, proto jsem se s nimi odmalička o Bohu spolu s manželem bavila, modlili jsme se spolu před spaním. Do kostela jsem s nimi ze začátku nechodila, neměla jsem tu odvahu a asi ani potřebu tam chodit. Nevěděla jsem, jak začít. Byl pro mě problém přijít do církevní komunity, která je již vytvořena.
Vše se změnilo v okamžiku, kdy syn začal ve škole navštěvovat náboženství. Díky sestře, která ho vedla, si oba mí synové našli cestu ke své vlastní víře. Starší syn mi jednoho dne sdělil své přání zajít na mši do kostela. Kvůli němu jsem se tedy odhodlala na mši zajít. Poté jsme začali chodit pravidelně. Sama to nedokážu vysvětlit, ale najednou jsem zjistila, že pobyt v kostele má na mou duši příznivý účinek. Komunita farníků mne přijala bez problému. Postupně jsem začala o víře více přemýšlet, číst Bibli, odpovídat na synovy otázky týkající se víry.
Vzhledem k tomu, že v dětství jsem byla pouze pokřtěna a neprošla jsem prvním svatým přijímáním, při mších jsem nepřijímala eucharistii. Chtěla jsem tento stav změnit a náš oddávající kněz mě přivedl na myšlenku, že bych první svaté přijímání mohla podstoupit spolu se svým synem. Velmi se mi tento nápad líbil, a tak jsme po čase mohli spolu se synem a s celou rodinou prožít tuto krásnou událost. Brzy jsem se začala připravovat i na přijetí svátosti biřmování, abych posunula svůj duchovní život na další úroveň.
Stále mám mnoho otázek, které v rámci víry řeším, ale myslím si, že je to dobře. Člověk, který o své víře nepřemýšlí, ji vlastně neprožívá. Uvědomuji si, že jako křesťanka, která začala praktikovat náboženství až v pozdějším věku, jsem o krok pozadu před těmi, kteří ji praktikují odmala. Věřím ale, že moje snaha a víra Pána Boha potěší.
Petra
