Víru jsem objevila ve chvíli, kdy jsem ji vůbec nehledala. Až později jsem pochopila, že to bylo Boží volání, které se skrze každodenní život tiše přibližovalo, dělí se pro rubriku Zkušenosti s Bohem o svůj příběh Lenka.
Jako dítě jsem se s vírou téměř nesetkala. Babička mi občas vyprávěla o svých vzpomínkách na poutě a o tom, jak se kdysi celá rodina modlívala růženec. V naší domácnosti se ale o Bohu nemluvilo, a už vůbec jsme nechodili do kostela. Rodiče byli dobří lidé, ale na víru v Boha pohlíželi spíš jako na něco zastaralého.
Vše se začalo měnit až po letech, když jsem zažívala těžké období. Procházela jsem ztrátou blízkého člověka a hledala jsem smysl života. Jednou jsem se zúčastnila odpolední akce v knihovně, kde přednášel jistý kněz. Vyprávěl o tichu a vnitřním pokoji, které přináší modlitba. Ta slova se mě dotkla a za pár dní jsem se odhodlala vstoupit do místního kostela.
Poprvé jsem vcházela s obavou, že sem nepatřím. Bylo tam jen pár lidí a hluboké ticho. Usedla jsem do poslední lavice a snažila se jen poslouchat své myšlenky. Po chvíli jsem začala vnímat zvláštní klid a pocit, že tady nejsem sama. Začala jsem chodit pravidelně a zkoumat, co mi to vlastně dává. Brzy jsem se odvážila oslovit kněze a ten mě pozval do skupinky dalších lidí, kteří se připravovali ke křtu.
Společenství mě změnilo. Byla jsem obklopená lidmi, kteří hledali podobně jako já. Společné rozhovory, modlitby a sdílení mi otevřely oči i srdce. Po roce jsem přijala křest. Pamatuji si ten okamžik: cítila jsem se, jako bych začínala nový život. Od té doby si uvědomuji, že Bůh mě vedl celou dobu, i když jsem to tehdy neviděla. Víra mi přinesla nejen naději, ale také radost, kterou se snažím dávat dál.
Lenka
