Mé dětství, to byla modlitba po slovenském večerníčku s legendárním bačou, pečení chleba s prarodiči a cesta pro mléko pod svatým obrázkem. Dnes se snažím nezištně prospívat své farnosti – třeba pěstováním květin, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Milan.
Vyrůstal jsem na valašských pasekách, babička byla tuze zbožná: každý večer jsme se s ní i s dědou modlívali před spaním po slovenském večerníčku – legendární znělce s pejskem a bačou, který mi evokoval mého dědu s našim psem Belou. Miloval jsem pečení chleba s prarodiči, žehnání chleba před laskavým vložením do pece. Dědovo soustředěné naznačení kříže před prvním rozkrojením toho lahodného pokrmu. Nedělní brzká rána, kdy jsme pravidelně jezdívali z valašských hor starým ruským „gazem“ do vzdáleného kostela na nedělní mši svatou. Útlé bezstarostné dětství, útlá dětská víra, která sbírala první tenké pramínky.
Pamatuji si z dětství, jak jsem byl pyšný na řádovou sestřičku, babiččinu rodnou sestru: když k nám zavítala, byla centrem pozornosti v dobrém i ve zlém, jelikož komunistická doktrína potírala křesťanství. Pamatuji si výsměšné úšklebky spolužáků, kteří se smáli na celé kolo. Lidé z okolí zvědavě pokukovali, nahlíželi přes ploty. Vždy nám pravidelně posílala pohlednice na Vánoce a oznamovala tu radostnou novinu o narození Páně a na Velikonoce neokoralou radost ze vzkříšení Ježíše Krista. Zásobovala nás křesťanskými knihami, misály, poutavými příběhy. Byla vlídná, pokorná, klidná, dobrotivá, bohorovná, nikdy nereptala, nestěžovala si, byť měla těžký život, svůj kříž nesla statečně, neochvějně a s láskou – ctnostný život bez lítosti, bez výčitky vůči Bohu, uzavřený v skálopevnou obruč naděje se shledáním s Ježíšem Kristem.
Měl jsem rád ty chvíle, kdy nás babička poslala přes úvrať k sousedům na mléko. Po cestě jsme capkali kolem svatého obrázku zavěšeného na starém, větrem ošlehaném javoru, vždy jsme se zbožně pokřižovali, pronesli vroucnou modlitbu, vzpomenuli na mrtvé i na živé členy rodiny a šli zas dál jak kejklíři hnáni oblaky. V chalupách v jizbách doma v sousedství dleli svatí, laskavá Panenka Maria rozvírala svou náruč, blahosklonný pohled Krista vyzýval k následování.
Dnes se snažím nezištně prospívat své farnosti a chci v tom pokračovat i v budoucnu, dá-li Bůh. Vnukla se mi myšlenka vytvořit na farní zahradě květinový záhon s výsadbou květeny, která by se mohla využít k výzdobě kostela, oltářního prostoru, ambonu, bočních modlitebních koutků. A tak jsem na jaře naryl záhon a spolu s manželkou, která je zahradnice každým coulem, takže mám v ní neskonalou oporu, jsme společně zasadili slunečnice, gladioly, mečíky, lilie, astry, jiřiny. Vždy mě potěšilo, když se třeba jen nepatrné náznaky – úvazky květin – objevily při mši svaté v kostele. Křehké stopy, pestrobarevné plody naší společné práce zazářily v omšelém kostele, těkavá radost k oslavě Boha ve svatostánku se zakomíhala jak kmit kadidla.
Chci zase posunout onu pomyslnou laťku ve víře výš. Být lepším křesťanem, poděkovat Pánu Bohu za dary Ducha Svatého, navázat s ním hluboký, pevný vztah, skoncovat s lehkovážností. Vím, je to nesnadný úkol, mnohem těžší než údržba květinového záhonu, a proto prosím o Boží požehnání.
Milan
