V týdnu před setkáním, při kterém chce arcibiskup Josef Nuzík naslouchat obětem zneužívání, zveřejňujeme v rámci rubriky Zkušenosti s Bohem příběh řeholní sestry, která se také stala obětí zneužívání. V zájmu ochrany jejího řeholního společenství neuvádíme její řádovou příslušnost ani její skutečné jméno, byť jsou na arcibiskupství známé. Síla její výpovědi i naděje, ke které nakonec směřuje, nicméně mluví samy za sebe.
Asi každý člověk má takzvanou třináctou komnatu. Chtěla bych napsat o tom, jak mi Bůh pomohl dostat se z mé pouště. V posledních letech stále častěji vyplouvají na povrch příběhy zneužívání nebo přímo znásilňování osob v církevním prostředí. Téměř vůbec se ale nehovoří o tomto druhu násilí v rodinách nebo v laickém okolí. Je smutné, když v církevním prostředí k takovému činu dochází, neboť se kostel i duchovní osoba přijímají jako místa a osoby spojené s Bohem, tedy bezpečná. V mimocírkevním prostředí se ale s touto smutnou skutečností můžeme setkat mnohem častěji. I zde oběť velmi trpí a neví si rady.
Mám zkušenost z raného dětství, kdy jsem byla ještě na prvním stupni základní školy a trávila jsem prázdniny u babičky v Čechách. Rodiče mě a mladší sestru přivezli na prázdniny. Během pobytu mě zneužil jeden mladík. Šel na to lstivě. Vyšel se mnou na procházku a řekl, že to, co chce udělat, dělal i s mou mladší sestrou. Lhal. Sestře jsem se jako jedinému člověku svěřila, a když jsem zjistila, že jsem byla obelhána, tak jsem se začala uzavírat do sebe a vyčítat si, že jsem naletěla. Došlo mi, že to, co se dělo, se dít nemělo.
O sexualitě se u nás nemluvilo nikdy, ani později. Rodičům jsem se tehdy nesvěřila. Ale zpětně mohu říct, že jsem obtížněji nacházela přátele, lidi, kterým bych důvěřovala. I později v dospívání se muži snažili zneužít situace, kdy jsem jim například chtěla s něčím pomoci. Snažila jsem se zbytečně nevybuchnout, hlídala jsem své chování vůči druhým. Bůh byl ale se mnou, i když jsem o tom nevěděla. Po základní škole jsem se dostala na gymnázium, pak na vysokou školu.
K Bohu jsem se dostala přes hudbu. Po vysoké škole jsem začala pracovat, ale hudbu jsem si držela. Když se bratrovi měl narodit první syn, začala jsem chodit do kostela – jeho manželka měla touhu mít pokřtěné dítě a mě si vybrali za kmotru. Syn dodnes pokřtěný není, ale mě to, Bohu díky, vydrželo. Když jsem začala chodit do kostela, viděla jsem tam jednoho mladého muže, který mě s kamarádem málem utopil zabalenou v dece. Měla jsem vůči nim v sobě nenávist. Bylo to už devět let, a přesto to bylo živé. Tehdy jsem poprosila Ježíše o pomoc, že mladík taky chodí do kostela a že ho nemůžu nenávidět. Za dalších pět let, tedy 14 let poté, mě bez mého přičinění, bez jediného slůvka nebo nevraživého gesta poprosil o odpuštění té klukoviny. Proč to zde vzpomínám? Do této situace jsem Boha pustila, ale – jak jsem za mnoho let později zjistila – do jiné situace z dětství jsem Boha plně nepustila.
Když jsem viděla nějaký film o řeholnicích, napadala mě otázka: Nechceš být sestřičkou? Takové myšlenky jsem odháněla s tím, že sestry jsou zbožné, a to já nejsem, a navíc jsem ani žádnou ve skutečnosti neviděla. Před prvním přijetím Eucharistie jsem byla u zpovědi. Vyznala jsem hříchy z Desatera a kratičce jsem se zmínila i o příhodě z dětství. Následující rok byla ve vedlejší farnosti příprava na biřmování. Přidala jsem se k nim. Týden před přijetím svátosti jsme jeli na duchovní obnovu k řeholním sestrám. Při vstupu do kaple jsem se cítila tak dobře, jak už dlouho ne. Ve zpovědi jsem příhodu znovu připomněla, neboť mi nějak vyvstávala na mysl. Pak jsem cítila velikou radost, ale ne sama.
V jubilejním roce 2000 jsem už o vstupu do kláštera uvažovala, ale necítila jsem se být hodna. Nebyla jsem si jistá, zda jsem, nebo nejsem panna – při zneužití o panenství přijít nemusíte. Svěřila jsem se jedné sestřičce, která nás měla na starosti, a ona mi napsala, že by to u nich v klášteře překážka nebyla, a že to určitě mám vyřešené ve svátosti smíření. Sestřička mě ještě upozornila, že v životě přijdou krize, ať s tím počítám. Odpověděla jsem sebejistě, že to je přece normální, ale nepočítala jsem, že první krize přijde záhy, hned v noci po přihlášení. Brala jsem to jako pokušení od nepřítele, takže ke zpovědi jsem ráno raději zašla, ale z rozhodnutí zasvětit se Pánu jsem necouvla. Když občas docházelo ke krizím, ozývalo se i mé dětské téma. Přemýšlela jsem, co důležitého jsem ve zpovědi zapomněla říct, že se mi to vrací, a když jsem na něco přišla, tu část jsem vyznala, ale úplný pokoj jsem neměla. Nepřítel se snažil.
Léta běžela dál. Každý rok jsem si konala duchovní cvičení. Občas, zvláště když bylo nějaké těžší období, se mi ozývalo nitro. Nechápala jsem: Proč? Domnívala jsem se, že jde o útok zlého ducha, který se mě snaží znepokojovat nebo odvrátit z cesty za Pánem. Tak jsem se snažila na takové myšlenky nedat a vůbec se jimi nezabývat. V roce 2018 byl zveřejněn dokument papeže Františka týkající se zneužívání v církvi. Nevěděla jsem, co v tom dokumentu je, ale vzala jsem si ho na exercicie. První den jsme měly být sestry bez doprovázejícího, který přijel později. Když jsem se do dokumentu začetla, myšlenky a vzpomínky se daly do pohybu. Dala jsem si předsevzetí každý den během exercicií se za ty kněze, kteří se takto provinili, modlit křížovou cestu. V závěru duchovních cvičení jsem při svátosti smíření téma otevřela. Otec se se mnou pak modlil a já po delší době v sobě cítila zahřáté srdce.
Ve farnosti krátce po návratu z duchovních cvičení začínala charismatická duchovní obnova. Říkala jsem si, že to pro mě není, že mám teď vše vyřešené, ale myšlenky mě neopouštěly, proto jsem se s vědomím sestry představené přihlásila. Při jednom setkání jsme měli vyjádřit vděčnost za to, že za nás Ježíš zemřel. Slovy jsem to vyjádřila, ale v nitru jsem si připadala velmi chladně, až mě to překvapilo. Když se nad námi pak jindy modlili po svátosti smíření přímluvci, často oba vyslovovali slovo „odpustit“. Udivilo mě to: vždyť jsem byla zrovna po zpovědi a k nikomu, aspoň jsem si to myslela, necítím nic negativního.
Těsně před posledním setkáním se nám sestrám v komunitách ozvala provinční představená s nabídkou exercicií lectio divina na téma „Ježíš a ženy“. Měly jsme jen týden na rozmyšlenou, zda bychom takové duchovní cvičení chtěly absolvovat. Podmínka byla bez mobilu, bez počítače, bez další knihy, jen s Písmem svatým. Omezený počet osob kvůli každodenním rozhovorům s doprovázejícím knězem. Říkala jsem si, že určitě mám nějaký problém s Ježíšem, ale nevím jaký. Tak jsem se přihlásila. Než jsme na cvičení odjely, opět běžel čas. Začetla jsem se do knihy Józefa Augustyna „Kde jsi, Adame?“ a velmi záhy se mi vynořilo mé dětské téma. Četla jsem a rozjímala dál. Těsně před Hromnicemi jsem nemohla spát a zašla jsem si do kaple. Měly jsme tam ještě betlém. Vzala jsem do rukou Ježíška a v srdci jsem uslyšela výtku: „Ty se nechceš nechat mnou milovat.“ Já na to: „Jak to myslíš?“ Odpověď už žádná. Šla jsem spát.
Odpověď jsem pochopila až za několik dní. Milovat znamená odpustit, odpouštět. A když chci, aby mi Ježíš odpustil mé slabosti a hříchy, je třeba, abych i já odpouštěla těm, kteří mi provedli něco zlého, i hodně zlého… Těsně před odjezdem na exercicie se mě ptala jedna sestřička, zda se těším na ten čas, který je přede mnou. Řekla jsem, že ano, ale že si připadám jako Izraelité na poušti. Už čtyřicet let v sobě něco řeším a už bych z té své pouště chtěla vyjít. Krátce po příjezdu nám otec exercitátor řekl, že jdeme na poušť! Tak já chtěla z pouště vyjít, a otec řekne, že jdeme na poušť… Tuto myšlenku jsem s otcem sdílela při rozhovoru a on se usmál, že to je ale exerciční poušť. Dala jsem mu za pravdu, že je v tom velký rozdíl. Při jednom z dalších dnů nás otec vyzval, abychom se vrátili tam, kde jsme se Ježíši ztratily. Hned se mi vybavila kniha Józefa Augustyna s Adamem, a také místo z dětství. Tehdy jsem Pánu Ježíši řekla, že ale on tam určitě být nechtěl. A to mi pak pomohlo uvědomit si, že jsem ho tam vlastně já nechtěla mít – že jsem ho do své situace nepustila. On tam ale byl. Určitě neměl radost z toho, co se dělo, ani tak jsem tam ale nebyla sama, jak jsem si myslela a léta žila ve svém zmatku a ponížení. Ježíš trpělivě čekal, až ho pustím do svého srdce.
Při adoraci jsem se dokonce hádala s Bohem, ale myslela jsem si, že se hádám se zlým duchem. Když mě napadaly myšlenky na svého útočníka (agresora), říkala jsem si, že jsem za něho nechala i odsloužit mši svatou, a přesto se ta situace stále ozývá. Hlas v srdci v klidu odpověděl: „Ale to jsi neučinila z lásky. Chtěla jsi mít jen pokoj…“ Na tato slova jsem už neměla už argument. Druhý den nám otec říkal: „Může se vám stát, že se budete hádat s Bohem.“ Tak to byl pro mě šok, že jsem se vlastně hádala s Bohem. Ale od něho je to jiné než od zlého. Usvědčí nás z omylu, který si o něm nebo i o sobě vytváříme, ale nečiní to, aby nás ponižoval, ale aby nás z našeho omylu vyvedl, pokud mu to dovolíme. Nikdy by mě nenapadlo, že i Duch Svatý může znepokojovat, jak to činil dlouhá léta u mě, i když jsem si myslela, že je to zlý duch.
Každopádně to mělo konečně šťastný konec. Z exercicií jsem odjížděla s tím, že už jsem v nitru tu letitou tíhu, vnitřní bolest, necítila. Vnitřní radost prožívám už pět let. Chci poděkovat Bohu, že mi z mé vnitřní pouště pomohl vyjít. Už vím, že si sama neporadím a nepomohu. Děkuji za empatii a naslouchání druhým, milosti, které mi Pán daroval a s nimiž mohu být blíž těm, komu se zničil vztah, někdo blízký jim zemřel nebo něco těžkého prožívají. Nesla jsem nebo to nesu s nimi. Chci poděkovat také svému duchovnímu doprovázejícímu za jeho naslouchání, trpělivost, rady a povzbuzení. Děkuji rovněž všem, které mi Pán poslal do cesty života, a oni měli trpělivost s mými chybami. Jak už jsem výše zmínila, bylo pro mě těžší utvářet vztahy. Kdo přesto vydržel, s tím mám přátelství nebo kamarádství i po mnoha desetiletích. Důvěru jsme budovali u některých dlouhou dobu.
Ještě bych se chtěla obrátit na kněze, kteří tyto řádky budou číst. Z vlastní zkušenosti vím, že ráda zpověď začínám děkováním za přijaté milosti. To těžké si často nechávám na konec, a kdyby mě kněz stopnul, už bych asi podruhé neměla odvahu mu něco říci. Lidově řečeno „vymáčknout se“ potřebuje nejen odvahu, ale i více času. Kněžské služby a kněží si velmi vážím a děkuji Bohu za všechny služebníky církve. Za kněze i za nová povolání se modlím. Jsem si vědoma toho, že kněží mají povinností opravdu hodně. Ráda bych povzbudila každého, kdo podobnou situaci, jako jsem zažila já, v sobě má a řeší – nebo spíš neřeší, neboť se domnívá, že to stejně nemá cenu a že časem to vyšumí, čas to zahojí nebo se v nitru ubezpečuje, že si s tím poradí sám – aby Ježíši dovolil situaci uzdravit a pustil ho do své těžké životní rány. Mně to trvalo 40 let, vám to může trvat kratší dobu. Bůh nikdy nejde proti nám. Rána v srdci mi zůstala, ale už nehnisá. Je zacelená, zahojená. Jsem uschopněna se modlit nejen za oběti, ale i za ty, kteří toto zlo činí, a vyprošovat jim milost něco se sebou dělat. Zůstávám naplněna radostí, že i v mém srdci Ježíš Kristus vstal, a s vámi se všemi jsem v modlitbě spojena.
