Vždy jsem věřila v Boha a chtěla patřit do společenství věřících, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Lucie.
Přestože pocházím z ateistické rodiny, můj tatínek křtěný je. Jako dítě jsem ráda a potajmu chodívala do kostela, dokonce jsem navštěvovala starou paní ze sousedství, která byla jehovistka. Rodiče mi to samozřejmě zakazovali a veškeré knihy o Bohu mi vyhazovali. Vždy jsem věřila v Boha a vždy jsem chtěla patřit někam, kde v něj věří, vlastně se cítit věřícím člověkem a s lidmi věřícími v jednoho jediného Boha.
Pak mi do cesty přišel muž, za kterého jsem se v brzkém mladí provdala, narodily se nám tři děti. Manžel byl ale muslim a já šla v jeho šlépějích, několik let jsme i žili v jeho zemi. Myslím si ale, že jsem hlavně chtěla žít s Bohem, s věřícími. Děti vyrostly a my jsme se, ne kvůli vyznání, ale kvůli vzájemnému nepochopení, na můj popud rozvedli. Hodně jsem to oplakávala, myslela jsem, že si už nikdy nikoho nenajdu – takového, který by byl hodný a přijal víru mou a mých dětí.
Ale stalo se, poznala jsem muže a s dětmi jsme se přestěhovali. Všechno jsem ale nějak špatně psychicky snášela a bylo mi zle. Dokonce jsem chtěla i umřít, prosila jsem pořád a neustále Boha o pomoc… Můj partner a jeho maminka (katolička) mi byli velikou oporou. Dcera se v průběhu studia na vysoké škole díky své kamarádce nechala pokřtít. Já nic: pořád jsem věřila a prosila Boha o pomoc a pořád jsem byla nepochopitelně psychicky na dně. Pochyby, strach, úzkost.
Loni o Vánocích jsem se sama se svými depresemi šla projít po naší dědině. Bylo hodně větrno, mrzlo a já prosila Boha, ať mi uleví a pomůže. Šla jsem okolo kapličky, vedle které byl jakoby betlém a postýlka s dětskou panenkou. Koukám a na přikrývce jen tak ležel malilinkatý lísteček a na něm „Job 22,21 Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek…“ TO NENÍ NÁHODA, říkala jsem si. Vítr byl tak silný, že by lístek normálně měl uletět. Jenže on tam byl, a měl být, pro mě…
Je tomu asi půl roku, kdy jsem už byla tak zoufalá sama nad sebou, že jsem šla prosit Boha do kostela – tam, kam už jsem chtěla jít dávno, ale odvahu jsem nenašla. Plakala jsem, modlila jsem se, a vtom ke mně došel pan farář a já jsem se mu se vším trápením svěřila. Trochu se mi ulevilo. Vyprávěla jsem mu, že jsem v 17 letech přijala islám, že věřím v Boha odjakživa, že děkuji Bohu každý den, ráno, večer, po jídle, pořád a za všechno. Udělal jednu zásadní věc: dal mi přečíst knihu „Cena, kterou zaplatíš“. Úžasná… Začala jsem na faru chodit častěji. Pan farář mi půjčil i Nový zákon a já četla a četla.
Chtěla jsem mít Bibli svou, ale kterou? Hledala jsem na internetu a zalíbila se mi Jeruzalémská Bible. Jednou jsem v práci v nemocnici při volné chvilce hledala nejlepší kupní cenu této Bible. Musela jsem pak oběhnout pacienty a jedna pacientka si po operaci čte Bibli. Začaly jsme si vyprávět a ona mi povídá, že doma má navíc zrovna jednu Jeruzalémskou Bibli – před hospitalizací ji dostala od kněze, aniž si uvědomila, že takovou už doma má. Když ji chtěla vrátit, pan farář jí řekl, ať ji daruje někomu, kdo ji potřebuje… TO NENÍ NÁHODA… Já ji vytrvale týden hledala a pak mi ji daruje pacientka – byla jsem v úžasu.
Čtu Bibli – Starý i Nový zákon, poslouchám ji i v autě prostřednictvím aplikace. Večer před spaním se modlím a promlouvám k Bohu, k Ježíši a Duchu Svatému. Ale strach, úzkosti a beznaděj mě neopouštěly. Nedávno jsem měla opět úzkostlivě stavy, obavy, strach z budoucnosti, z života, co nás čeká… Mé myšlenky, že jsem hříšník, třeba jsem udělala věci, za které mě Bůh trestá. Říkala jsem si, prosila a prosím Boha – o odpuštění, o pomoc. A tehdy jsem byla sama a plakala, moc jsem plakala, klečela na zemi a prosila Boha o pomoc. V tom nepochopitelně jakoby lusknutím prstu, jakoby jsem si na něco dlouho nemohla vzpomenout, jakoby mnou proběhla elektřina – náhle mi hlavou proběhla myšlenka, zásadní myšlenka.
TAK TO MĚLO BÝT: byla jsi provdaná za muslima, měla ses rozvést. Potkala jsi muže, který tě miluje a je z křesťanské rodiny. Měla ses přestěhovat z velkoměsta na dědinu. Tvá dcera se měla nechat pokřtít, ty jsi měla jít v zimě na tu procházku a najít ten verš z Bible. Měla jsi jít do kostela, měla jsi potkat pana faráře, měla sis přečíst knihu o muslimovi, který uvěřil v Ježíše Krista, a měla ti být darována Jeruzalémská Bible pacientkou, kterou jsi neznala. Myslím si, a věřím tomu, že takto mě vedl Bůh, že mi chce dát druhou šanci, abych šla správnou cestou a uvědomila si, že stojí při mně.
Hodně se mi ulevilo. Mám touhu po poznání, touhu po Bohu větší a větší. Chodím na faru, s panem farářem debatujeme o Bibli a víře i 2–3 hodiny, toužím po tom se nechat pokřtít. Toužím po tom být Bohu nablízku, chci být dobrým člověkem. Prosím Boha, aby mi pomohl, aby mě přijal, aby mě vedl „stezkou přímou, stezkou těch, jenž zahrnul milostí a láskou svou“. Prosím ho, aby mě zbavil těchto obav, úzkosti a strachu, abych mu mohla dokázat, že se k němu s láskou a touhou budu obracet i v době klidu a hojnosti.
Jsem Bohu vděčná za všechno, za to že jsem, za to, že mám krásné, zdravé, pracující a šťastné děti, za mé rodiče, za zdraví, za partnera, za to, co jsem prožila a poznala, za práci, za dobré a věřící lidi kolem mě, za jídlo, střechu nad hlavou. Když vyjdu ven, čichem a pohledem obdivuji vůni a krásu přírody – Boží stvoření.
Jednou jsem někde četla otázku: Co byste udělali, pokud byste se mohli setkat s Bohem? Mě hned napadlo, že bych Ho chtěla neskutečně moc obejmout a poděkovat mu za všechno… Děkuji Ti Bože, odpusť mi Bože, že jsem člověk a hříšník a pořád pochybuji o tom, jestli mě slyšíš. Prosím Tě, veď mě stezkou přímou, odpusť mi mé hříchy a stůj při mně. S láskou a úctou tvá
Lucie
