Od neděle 21. do soboty 27. srpna 2024 se uskutečnil 18. ročník Pěší poutě za umělce. Její účastníci během sedmi dní došli z Ústí nad Orlicí do Neratova, a z cesty si odnesli nespočet zážitků.
„Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám…“ (2 Kor 4,7). Ano, člověk je nádobou hliněnou. A jak řekl otec Jiří Zámečník, který poutníky po celý týden doprovázel: „Nechtít prvořadě svými vlastními silami stále opravovat a vylepšovat sebe coby hliněnou nádobu. Ale na prvním místě se zaměřovat na to, čím svou hliněnou nádobu nechám naplňovat. Jestliže ji nechám naplňovat touhou po Boží vůli, potom samotná Boží moc bude průběžně opravovat porušenost naší hliněné nádoby.“
Právě to si každý poutník zažívá na vlastní kůži: svou ubohost a nesoběstačnost. Ano, plánovat, ale svěřovat se vůli Boží a jeho Prozřetelnosti. Samotné putování potom je už něco jako plachetnice na širém moři: nikdy nevíme, co nás překvapí a co bude jinak.
Putování ve společenství dává člověku poznání vlastní nesoběstačnosti, protože je součástí celku: pomoci druhému, nést zodpovědnost za něj, ale také si nechat pomoci a nechat se obdarovat. Zakusit nepohodlí a obtíže, aby se tak Hospodinova moc a pomoc, zjevení jeho krásy a prokazování dobra, mohlo naplno ukázat. A mohlo tak potom vděčného člověka okouzlit, ohromit, nadchnout a přivést k úžasu.
Setkávání s lidmi i Božím stvořením
Dvacetičlenná skupina poutníků – lidí různých profesí od lékařky, zvěrolékařka nebo fyzioterapeutka přes učitelky, účetní a pastorační asistenty až po herečku, klavíristku a kontrabasistu – se na startu v Ústí nad Orlicí sešli z Olomouce, Přerova, Prostějova a Ohrozimi, Zábřehu na Moravě a Dubicka, Zlína, Loukova, Velehradu, Ostrožské Lhoty, Vsetína, Lanškrouna, Třebíče, Brna, Prahy i Českých Budějovic. Zázemí jim tvořil čtyřčlenný tým ve dvou autech pro převoz zavazadel nebo potřeb pro kuchyni.
Poutníci denně šli pod vedením „vrchního trasologa“, který operativně upravoval trasu podle povětrnostních podmínek. Letos si poutníci užili všechny polohy počasí. Nádherné lesy Orlických hor poskytovaly poutníkům potřebný stín před žhnoucím sluncem. Před deštěm ovšem stromy ochránit nemohly. A ti, kteří přespávali „pod širákem“, si užili také výrazné noční ochlazení. A nechybělo ani smočení se v přírodním koupališti nebo přehradě.
Každý den zahajovala společná modlitba a snídaně – skutečné agapé s vděčností projevenou nejen kuchařce a pomocnému týmu, ale hlavně se vzdáváním díků a chvály našemu Bohu, doprovázený třeba i drnkáním na struny malého ukulele. A bylo za co děkovat, protože kuchyně nabízela opravdu to nejlepší. Stejně nedílnou součástí denního programu pak bylo sdílení úžasu nad krásou Božího stvoření v liduprázdném kraji cestou z Králík do Pastvin po hranici s Polskem nebo nad nečekanými setkáními a rozhovory.
Pod ochranou Matky Boží
Důležitým rozměrem poutě je také doprovodný program pro veřejnost. Ten vedle každodenní mše svaté a krátké adorace nabídl i dva koncerty a dva pořady slova a hudby.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Orlicí tak mohl nabídnout zvuk unikátních varhan, na které hrál varhanář a varhaník Tomáš Jeřábek. Místní varhany jsou ojedinělé tím, že stojí dole v lodi kostela, ale jejich zvuk se nese z kůru. Tomáš Jeřábek kromě sólové hry na varhany také doprovázel zpěv opěrní zpěvačky Nadi Bláhové. Koncert tak nabídl ojedinělou možnost uměleckého setkání matky a syna, neboť Tomášova maminka na poslední chvíli zaskočila za jeho manželku, která měla zpívat původně.
Malý a půvabný kostel sv. Bartoloměje v Jablonném nad Orlicí poskytl prostor nejen pro mši svatou, ale také pro verše českých autorů doprovázených reprodukovanou hudbou. Herečka Kateřina Rýznarová vybrala básně mapující průběh liturgického roku. Verše v jejím jemném a decentním podání, přesto se silným dopadem na posluchače, vedly všechny k pozornému naslouchání. Básně i hudba vyvolaly citelnou rezonanci mezi všemi posluchači.
Další den pak v poutním kostele na Hoře Matky Boží zazněly verše nejen českých autorů k poctě Matky Boží. Slova probouzející vděčnost, lásku a důvěru k Panně Marii v interpretaci Martiny Pavlíkové, herečky a hlavní organizátorky pouti, doprovázela hra na barokní harfu a zpěv v interpretaci brněnské zpěvačky a harfenistky Jany Janků.
V pátek, poslední den putování, nadchl přítomné koncert komorního hudebního tělesa, sestaveného skladatelem, klavíristou, varhaníkem a pedagogem Františkem Fialou. Ten svou hrou na klavír doprovázel violu Martina Keberleho, klarinet Michaely Fialové a zpěv sopranistky Lucie Laubové. Koncert byl laděn do populárnější roviny, přesto však v nejmenším neopominul rovinu duchovní. Opět zazněla díla jak starších tak novodobých autorů včetně skladby Františka Fialy napsané k výročí sv. Anežky České.
Rozhodnout se a jít
Společný večer, kde se poutníci podělili o své dojmy, se však uskutečnil už ve čtvrtek v Pastvinách – naposledy se zde totiž poutnická skupina sešla v plném počtu předtím, než se někteří v pátek s poutí rozloučili. Uplynulé dny poutě byly jednohlasně hodnoceny velmi dobře, a to přes všechny možné těžkosti, překážky a nepohodlí. Bohu díky!
Pěší pouť za umělce tak došla do cíle, čímž dovršila 18. rok a stala se plnoletou. A letošní ročník se vskutku projevil jako již dospělý: poutnická skupina, byť velmi různorodá, se velmi dobře doplňovala a tvořila celek. Nikdo se jen „nevezl“, ale každý nabídl k dispozici své hřivny a nenechal je ladem.
Bohu díky za každého, kdo se i tím nejmenším způsobem podílel na uskutečnění letošní pouti: Bohu díky za biskupa Josefa Hrdličku, který pouť po celé roky zaštiťuje. Bohu díky za arcibiskupa Jana Graubnera, který dovolil, aby se pouť konala v rámci Arcibiskupství olomouckého. Bohu díky za současného olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka, který pouť v několika předchozích letech podporoval svou přítomností a nadále ji provází v duchu a modlitbě. Bohu díky za finanční i hmotnou podporu od České biskupské konference a olomoucké firmy OK-design. Bohu díky za všechny další, kteří tuto pouť nějakým způsobem podporovali a podporují. A Bohu díky za otce Jiřího Zámečníka, přerovského kaplana a biskupského delegáta pro svatořečení v olomoucké arcidiecézi, který si pouť vzal pod svá kněžská křídla, v tomto roce již popáté.
Kudy a s kým se budou ubírat další kroky Pěší pouti za umělce, to je v tuto chvíli známo jen Boží prozřetelnosti. Toužíme-li ale, aby se Bůh projevil v našem životě, musíme vykročit a jít. Nejlépe s Matkou Boží Pannou Marií a pevně se jí chytit za ruku. Ona nás povede bezpečně. A spolu s ní se učme říkat na Boží výzvy své ano. Rozhodnout se a jít, jen tak můžeme zakusit Boží doteky. Ale pozor, hned to nebude, musíme vytrvat. Pouze když se rozhodneme, vytrváme a otevřeme svá srdce kráse Božího stvoření, zakusíme Boží doteky a zázraky. Zakusíme, že se Hospodin opravdu stará: „Naše duše vyvázla jako pták / z ptáčníkovy léčky; / léčka se přetrhla, / a my jsme volní. / Naše pomoc je ve jménu Hospodina, / který učinil nebe i zemi“ (Žl 124).
Martina Pavlíková
