Mí rodiče byli v oblasti víry osamělí vlci a kdyby u nás nebyl takový nedostatek synagog, Bůh ví, kde bych dnes byla, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Gabriela.
Pocházím z rodiny, která je z otcovy i matčiny strany původně katolická, s vírou a její praxí se to ale má velmi různě. Moji rodiče, přestože se o duchovní a církevní problematiku dlouhodobě zajímají, začali chodit do kostela teprve nedávno. Ke svatému přijímání a biřmování nakonec přišli až kolem šedesátého roku věku. Přesto nechali pokřtít mě i moje sourozence (možná to mělo co do činění i s úctou k tradici). Když to zjednoduším, byli moji rodiče se svým stylem vyznání dlouho tak trochu „osamělí vlci“. V tom se možná v něčem podobají rodičům mé patronky Terezie, kteří museli jako oddaní katolíci a zastánci tradic působit v nábožensky stále vlažnější Francii trochu jako podivíni.
Stejně jako Terezie jsem byla dítětem hodně zvídavým se spoustou „filozofických“ a metafyzických otázek, které občas doháněly moje okolí k šílenství. Jediný, kdo měl trpělivost je se mnou řešit, byl můj dědeček, katolík a velmi sečtělý člověk, a také bývalý primář, který si v důchodu mohl konečně vychutnat dostatek volného času. Asi první věcí, která probudila můj zájem o náboženské otázky, byly knížky – konkrétně převyprávěné biblické příběhy, které jsem četla pořád dokola. Fascinovalo mě, jak zajímavé a složité postavy se tam našly, jaké náročné úkoly dokázaly splnit. Proto mě zpočátku zajímal hlavně Starý zákon a svět Židů – dokonce jsem k velkému pobavení rodiny uvažovala asi v deseti letech o konverzi k judaismu. Kdybych měla vhodnější původ a v našem městě nebyl takový nedostatek synagog, Bůh ví, kde bych dnes byla…
Další zkušenost, kterou máme s Terezií společnou, je poznání léčivé síly Boha na lidskou duši. U ní to souviselo se zpracováním traumatu ze smrti maminky a odchodu sester do kláštera. U mě to osvobození přišlo spíše mimoděk. Vždycky jsem měla poněkud „umělecký“ temperament – hodně pláču, hodně se směji, hodně se bojím, hodně se nadchnu pro různé věci. Řekla bych, že se umím velmi dobře vcítit do rozpoložení ostatních lidí. To má ovšem i svoji odvrácenou stranu – dříve šlo především o to, že jsem měla sklony brát si vinu za pokažené úkoly i vztahy na sebe a často jsem neříkala svůj názor, abych se vyhnula hněvu ostatních. Tímto konáním jsem pochopitelně docílila pravého opaku toho, co jsem chtěla – pro ostatní jsem byla „nečitelná“ a zdálo se jim, že nemám zájem o kontakt.
V dospívání jsem tedy začala navštěvovat kostely, ovšem jen o samotě a když tam nikdo nebyl. Pak jsem občas mimoděk narazila na nějakou bohoslužbu, ale při ní jsem stávala na kraji a neodvážila se jít mezi věřící. Až před čtyřmi lety na Velký pátek jsem najednou byla obrácena. Možná to zní šíleně, ale mám pocit, že jsem zažila skutečné zjevení, příjemný mužský hlas, jehož pobídka způsobila, že jsem se z křížové cesty vrátila rozhodnutá začít chodit do kostela pravidelně. O pár měsíců později jsem se poprvé dostala ke zpovědi.
Na rozdíl od Terezie vidím jako svůj úkol spíše manželství a rodičovství než řeholi. Moje cesta k víře mi ale dala poznat, že dlouhodobé vztahy jsou také pěkná „řehole“. Mezi svým obrácením a dneškem jsem měla dva vztahy s věřícími muži, které dnes pokládám i za důležitou duchovní zkušenost. První byl velmi nezdravý, s prvky manipulace a násilí a poněkud otřásl mou tehdy ještě dětsky naivní vírou. Ve výsledku mě však donutil poznat svou skutečnou cestu a nenechat se z ní odvést. Tehdy (také díky covidu) jsem poznala, jak může člověka „pohladit“ Boží láska, i když je jinak osamělý. Druhý vztah je poněkud netradiční. Prošel několika krizemi a peripetiemi, nicméně si oba přejeme, aby pokračoval a výhledově vedl k manželství. Oba jsme do něj totiž vstupovali poměrně zbrkle a nezrale. Touto cestou jsme se oba naučili sebeovládání, zodpovědnosti a pokoře a já mám paradoxně pocit, že teď vidím mnohem lépe vše, co je na něm dobrého.
Gabriela
