Víra u nás doma byla vždy zpochybňována, k víře mě nakonec přivedla kamarádka a seznámila mě i s manželem, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Romana.
Narodila jsem se do rodiny, která byla proti náboženství, víře, Bohu… U nás doma byl Bůh vždy zpochybňován, víra odsuzována, někdy až zesměšňována. Ale já byla natolik jiná, snad ve všech aspektech života, že jsem se nemohla vydat stejnou cestou, jakou šli moji rodiče a moje sestra. Měla jsem touhu se ptát a hledat odpovědi.
Bůh byl vždy se mnou, zatímco já si říkala, že opravdu asi není… nebo že mě nemá rád a opustil mě. To vše byl jen důsledek toho, čím jsem byla obklopena v dětství. Dodnes s tím bojuji. A Bůh mi stále trpělivě posílá do cesty možnosti, jak se mu přiblížit.
Nejdůležitější osoba, která mě přivedla k víře, byla v dětství moje kamarádka, která mi ukazovala nové pohledy i na smutné a špatné věci, které se v životě dějí, naučila mě modlit se a učila mě chodit do kostela. Dnes je mou kmotrou. Kamarádka je o pár měsíců mladší než já, proto říkávám, že jsem nemohla být pokřtěna po mém narození, protože má kmotra se v té době ještě nenarodila.
A byla to opět ta samá kamarádka, která mě seznámila s mým manželem, který je, stejně jako ona, z hluboce věřící rodiny. Napřed jsem to viděla jako překážku, já – ani nepokřtěná… Ale ona mi ho pořád vzpomínala, pořád měla pocit, že bychom se měli znát… až jsme nakonec manželé. A já, dříve nepokřtěná, od víry odrazovaná, jsem se vdávala v kostele.
Ještě předtím jsem ale prošla neskutečným zážitkem křtu. Nejsilnější moment nastal ještě před křtem, při nácviku, kdy jsem třikrát odpovídala „věřím“. Když má člověk víru od malička, je k ní veden, v ní vychováván, nemusí si vždy uvědomovat, jak velký dar je věřit. Byl to natolik silný pocit, že mě to dojalo k slzám.
Romana
