S poznáváním a rozvíjením víry mi v dětství nikdo nepomáhal a našel jsem ji až díky manželce, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Pavel.
Má cesta víry v raném věku skončila tak rychle, jak rychle začala. Přijal jsem křest v Českobratrské církvi evangelické, ale přes tento slibný počátek dál má cesta nepokračovala, rodiče mě k víře a životu v Kristu nevedli.
V dospělosti jsem si ale čím dál více uvědomoval, že mé vnitřní pocity a potřeby mají svůj počátek u Boha. Osvojil jsem si některé modlitby, některé jsem si vytvořil sám. Protože v okolí nebyl nikdo, s kým bych tyto pocity mohl sdílet, uzavřel jsem se ve svých modlitbách do sebe. Každodenní odříkávání těchto modliteb se stalo nedílnou součástí mého osobního života. Stejně tak i čtení evangelia na každý den a návštěvy kostelů, kdy jsem seděl v lavici a mlčky naslouchal slovům kněze. Má nevědomost ohledně křtu mi nebránila navštěvovat katolické bohoslužby. Neřídil jsem se společenskými konvencemi, ale poslouchal jsem hlas srdce, které bylo, je a vždy bude Bohu otevřené.
Toto všechno se změnilo před pár lety, kdy jsem poznal svou nynější manželku. Pochází ze Slovenska, kde je náboženství silně zakořeněno téměř v celé populaci. Možná proto byla Boží vůle, že se naše životní cesty protnuly ve stejnou dobu na stejném místě, aby mi pomohla nasměrovat mé další kroky. Velice ochotně se mě ujala a spoustu věcí mi objasnila. Postupně jsem s ní začal absolvovat bohoslužby i na Slovensku. Byli jsme oba už jednou v životě rozvedení a cítili jsme, že patříme k sobě a že chceme uzavřít manželství. Proto jsme nejprve začali navštěvovat kurzy přípravy na manželství. Krátce nato proběhl civilní sňatek. Naší snahou a zbožným přáním je, aby byl také konvalidován jako sňatek církevní a naše manželství bylo uzavřeno i před Bohem a bylo bráno jako svátost.
Pavel
