Už jako dítě jsem při zvuku zvonů chtěl jít do kostela a víru mi pomohlo prohloubit také studium umění, práce v církvi i seznámení s mou dívkou, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem David.
Vděčím rodičům za jejich lásku a péči, kterou mě zahrnuli, byť ne vždy situace v rodině byla ideální. Byl jsem pokřtěn asi tři měsíce po narození. Otec mi jednou věnoval obrázkovou Bibli a její příběhy na mě udělaly velký dojem, tehdy jsem jim samozřejmě jako chlapec nerozuměl tak, jak jim rozumím dnes. Ale myslím si, že poznávání daru víry je záležitost celého života. Teta mi vyprávěla, že když jsem jako malé dítě slyšel zvony, chtěl jsem jít do kostela. Děda mě příležitostně brával na nedělní mši.
Na vysoké škole jsem se díky zájmu o knižní malbu a středověká křesťanská zobrazení zajímal o to, jak tato zobrazení mohla působit na duchovního, který se modlil z liturgických knih. Později jsem navštívil bratry trapisty v Novém Dvoře a měl příležitost se s nimi modlit žaltář a pracovat. Tehdy jsem pochopil, že nejdůležitější je Slovo. Občas mě napadla i myšlenka studovat teologii. Nakonec jsem vystudoval dějiny umění a profesně se usadil v církevní organizaci. Památné prostředí mého pracoviště, spojené s událostmi historického i současného významu a především služba druhým, nemohly zůstat bez vlivu na kultivaci mého ducha.
V kurzu křesťanství jsem poznal dívku. Prožívání společného času ukázalo, jak potřebné je prohlubovat zralost svého ducha, věřit, mít naději a milovat, uskromňovat se a především být trpělivý. K tomu mi hodně pomohla pravidelná modlitba, četba literatury a posilování těla v rámci svých možností. Jsem si vědom, že není možné usínat na vavřínech po určitém úspěchu. Cesta víry je na celý život. Často jsem přemýšlel o svém cíli, až jednou jsem od maminky mé dívky dostal tričko s nápisem „Cesta je cíl“, a tomu věřím.
David
