V mládí jsem do kostela občas ze zvědavosti zašel a přestože jsem mnoha věcem nerozuměl, nepřipadal jsem si nezván, a později jsem díky manželce a knězi z jejího rodiště našel cestu k víře, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Mirek.
Pocházím z nevěřící rodiny, kde se k víře a církvi zastával odmítavý, až téměř nepřátelský postoj. S vírou a občasnou návštěvou kostela mě seznamovala jen babička z otcovy strany, která pocházela z venkova. Jako dítě jsem to bral spíše jako folklórní záležitost a příliš jsem se tím nezaobíral. Přesto, v době studií na střední škole, kdy jsem díky své zálibě v historii častokrát zavítal do nějaké kaple nebo kostela, jsem v těchto prostorách cítil jakýsi klid a přívětivou atmosféru. Uvědomoval jsem si, že není vše tak, jak mi to rodiče, především má matka, podávali.
O Bohu a víře jsem začal více přemýšlet a občas se ze zvědavosti šel podívat i na nějakou mši. Přestože jsem mnoha věcem nerozuměl a částečně se i za svou neznalost styděl, nepřipadal jsem si nijak nepatřičně nebo nezván. K Pánu jsem ovšem našel cestu až mnohem později, kdy jsme se s manželkou přestěhovali do místa, odkud pochází. Díky manželce jsem tu poznal i místního kněze, který nám křtil naši prvorozenou dceru, a díky němu jsme také společně s manželkou mohli přistoupit k prvnímu svatému přijímání a uzavřít svátostné manželství. Pán k nám byl milostivý a daroval nám ještě další dvě děti.
Uvědomil jsem si, že i když jsem promeškal spoustu času, vydat se po cestě k našemu Pánu se dá vždy, bez ohledu na věk. Ve své víře se snažím zdokonalovat, dohnat, co jsem zameškal, a pochopit mnohé, pro mne ještě stále nepochopitelné. V tom mi pomáhají jak přátelé z naší farnosti, tak má drahá žena a zdejší kněz, díky kterému je má cesta k Bohu mnohem přímější, neboť mi vždy poradí ten správný směr.
Mirek
