Celý život jsem byla vychovávaná k víře, ve škole jsem se o tom ale rozhodla mlčet, aby se mi nesmáli, a osvobození pro mě znamenalo až církevní gymnázium, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Monika.
Celý život jsem byla vychovávaná k víře. V dětství se rodiče velmi snažili, aby nás s bráchou a sestrou do života s vírou vtáhli, a rodinné debaty o víře i společná návštěva kostela byly běžnou součástí našich dnů. Pro mě to bylo samozřejmé až do okamžiku, kdy jsem přešla na druhý stupeň základní školy. Tam jsem se rozhodla o víře raději mlčet: bála jsem se, že by se mi ostatní mohli vysmát.
Pomohl mi až přechod na církevní gymnázium, v tomto směru pro mě znamenal osvobození. Věděla jsem, že tady se nemusím stydět za to, v co věřím. Během přípravy na biřmování jsem náhodou narazila na lísteček, který jsem si napsala jako desetileté dítě ve škole. Paní učitelka tehdy řekla, ať napíšeme pět věcí, které jsou pro nás nejdůležitější. Na prvním místě u mě byla víra. Potom až rodina, přátelé, skaut a další zájmy, které jsem v té době měla. Byla jsem ohromená, jak jednoduše a upřímně jsem tehdy myslela.
Vzpomínám si taky na den, kdy jsme se pohádaly se sestrou. Nic dramatického, typická sourozenecká hádka. Řekla mi: „Nikdo s tebou nebude chtít kamarádit!“ Protože nesnáším hádky, jen jsem se otočila a odešla. Říkala si, že je mi to vlastně jedno. Že mám nejlepšího přítele, se kterým se nikdy nepohádám, a tím je Ježíš. Přála bych si, aby mě tato myšlenka stále provázela.
Monika
