Rodiče mě k víře moc nevedli a cestu k ní jsem začala poznávat, až když se nám narodil syn. Dnes moje hledání končí a svou víru už budu jen obohacovat a rozšiřovat, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Ivana.
Rodiče mě k víře moc nevedli. Do náboženství jsem nechodila – bylo to za komunismu a tatínek měl obavy, že bych mohla být omezovaná třeba při výběru školy a později zaměstnání. O víře a náboženství jsem se tak dozvídala jen od babičky a dědečka. Vzpomínám si na krásnou, starou, velkou ilustrovanou knihu Písmo svaté. Dodnes se mi vybavují ty obrázky, které představovaly příběhy ze Starého a Nového zákona. Dnes už ty příběhy znám, ale dříve pro mě představovaly něco tajemného a mystického.
Ačkoliv jsem do náboženství nechodila a nebyla jsem ani u prvního svatého přijímání, k víře jsem nikdy negativní postoj neměla. Manželova rodina je věřící. Když jsem se přestěhovala do jeho města, začala jsem s manželem chodit na mše svaté, ale jen při velkých svátcích nebo když byla sloužená mše za někoho z rodiny. K víře jsem neměla v podstatě žádný vztah. Vůbec jsem ji neodsuzovala, měla jsem k ní respekt, ale vnitřně, opravdově jsem nic necítila.
Toto se začalo měnit, když se nám narodil syn. Měl komplikované dospívání, trpěl velkými stavy úzkostí až depresemi, byl na mě hodně fixovaný, když mu bylo špatně, tak jedině u mě hledal útěchu. Moje tchýně, když ho někdy hlídala, se s ním modlila, povídala si s ním o Bohu, Ježíšovi a andělech. Jeho to uklidňovalo, začal s babičkou chodit do kostela na mše svaté. Probudila se v něm víra, skrze modlitbu získával tolik potřebný klid a sebejistotu. A spolu s ním jsem začala Boha objevovat i já. Jako bych slyšela, jak mě Bůh volá.
Začali jsme se společně připravovat na první svaté přijímání, přidal se k nám i mladší syn. Společně jsme chodili na přípravu. Byl to krásný čas, společně jsme se doma učili a čítávali si z Youcatu a byli jsme si tak blízcí. Všechno to začalo dávat smysl a já už věděla, že víra v Boha, v Ježíše ve mně jen spala a čekala na probuzení. A pomyslnou „třešničkou na dortu“ bylo, že s námi začal chodit do kostela i manžel. Nikdo nikoho nikam nenutil, a přesto si nás Bůh našel a my našli jeho.
V našem farním společenství jsme si našli spoustu nových známých a přátel. Zúčastňujeme se úklidů, chodí s námi i kluci, v kostele a jeho okolí, pomáhám s květinovou výzdobou před velkými svátky a před poutí. Cesta hledání končí a po celý zbytek života už hledat nemusím, už budu svou víru jen obohacovat a rozšiřovat.
Ivana
