Dospívání mám spojené s tím, že chodit na mši svatou je věc tajná a nikde se o tom nemluví, a až nyní se díky přátelství s lidmi aktivnějšími v církvi moje křesťanská „izolovanost“ postupně mění, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Tamara.
Odmalička jsem s rodiči a sestrou chodila do kostela, moje nejstarší vzpomínky jsou spojeny s tím, že se vyptávám tatínka: „Kolik ještě bude písniček?“, protože se mi mše zdá moc dlouhá… Další vzpomínání přinese obrázky slavností – koledy a krásné jesličky o Vánocích, slavnosti Božího těla a průvody kolem kostela, první přijímání starší sestry, kdy šlo k oltáři i plno jejích vrstevníků, obrázky, které nosila z náboženství a já se chystala, až budu větší, že si také budu vybarvovat předtištěné andělíčky a Panenku Marii…
Pak se něco změnilo. Zemřel náš pan farář, ve škole se přestalo vyučovat náboženství a aby maminka neměla problémy v práci (ve školství), naše rodina začala na mši jezdit do nedalekého města. Tam jsem také byla u prvního svatého přijímání. Na kázání místního pana faráře vzpomínáme dodnes – vzal si mikrofon a přišel mezi lavice povídat o Bohu, o životě… Promlouval ke školákům i k babičkám, každý si z jeho kázání něco odnesl.
Celé dospívání, střední i část vysoké školy mám spojené s tím, že chodit na mši svatou je věc soukromá (téměř tajná) a nikde se o tom nemluví. Dnes se to zdá směšné i zbabělé, ale vyrůstala jsem v takové atmosféře a chtěla jsem studovat (dodnes si pamatuji prohlášení učitelky ZŠ, že na gympl i se samými jedničkami jít nemůžu, jestli jsem navštěvovala náboženství). Občas si říkám, jak to Pán Bůh řídil a hlídal za mě, že i můj muž byl z věřící rodiny – dříve jsem ho neznala a otázka víry byla zpočátku naší známosti tabu.
Teprve po listopadu 1989 se pomaloučku měnila situace ve společnosti i moje „uzavřenost“. Napomohl tomu i nový kněz v naší farnosti. Sešli jsme se na brigádě na úpravě hřbitova v nedaleké vesnici. Pan farář tam s námi pracoval, rozdával svačiny, mluvil o věcech náboženských i světských… Bylo to pro mě něco nového – hovořit s knězem mimo kostel. Později nás s manželem tento farář oddával a za čas pokřtil naše tři děti. Celá rodina jsme chodili do kostela, ale dříve spíše sporadicky. Samozřejmě jsme děti přihlásili do náboženství, mladší syn začal ministrovat.
Tatínek mi v dětství říkal, že svým dětem chce předat víru: že neví, co si odnesu, co budu dodržovat, ale důležité je, abych věděla, že když mi bude zle, vždycky je kromě rodičů někdo, kdo mi pomůže, ke komu se můžu obrátit… V mém životě před pár lety taková doba nastala, moje modlitby byly více od srdce, častější, konkrétnější… Prosila jsem i o zázrak – hodně troufalé (a zoufalé)… Velkou prosbu mi Pán splnil – ať mám sílu zvládnout všechno, co nás čeká. Přišla jsem o manžela, děti přišly o tatínka, ale jsme rodina, snad držíme při sobě, umíme se smát. Díky přátelství s lidmi aktivnějšími v církvi se moje křesťanská „izolovanost“ postupně mění, v poslední době jsme třeba začali číst společně Bibli – je to pro mě nové a velmi přínosné. Jsem tomu velice ráda.
Tamara
