V mládí jsem se nejvíc chtěl podobat svým kamarádům, což přivedlo až k drogám a hazardu, a cestu ze závislosti a k Bohu mi ukázala komunita Cenacolo, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Frederik.
Vyrůstal jsem v rodině spolu se starší sestrou. Otec jezdil s kamionem a mamka nás vychovávala. Otce jsme očekávali, až se vrátí z cest, a moc jsme se na něj těšili. Byli jsme katolická rodina, ale do kostela jsme nechodili. V praxi jsme tedy víru nežili. Se sestrou jsme chodili do náboženství a pak k prvnímu svatému přijímání, a tím to skončilo.
Když jsem byl už starší, začal jsem vnímat víc okolí, co dělají ostatní chlapci. Také jsem chtěl vypadat jako oni, dobře se oblékat, poslouchat stejnou hudbu, mít partu přátel… prostě být svobodný. Toto všechno jsem nakonec měl. Také jsem si ale přestal vážit své rodiny a všeho, co pro mě dělali. Nikdy jsem nebyl spokojený s tím, co jsem měl doma. Už od dětství jsem často nedotáhl nic do konce. Vždy jsem začal nějaký sport a po nějakém čase jsem se na to vykašlal a vybral jsem si zase něco jiného.
Takto to šlo se mnou dál, až jsem se dostal k drogám. Řekl jsem si: „Však na tom není nic zlého, dělají to i druzí. Dám si jen občas a doma se nikdo nic nedoví.“ Samozřejmě jsem se stal závislým a hodně ovlivněný svým okolím. Vždy jsem klamal sebe sama, když jsem si myslel, že s tím mohu kdykoli skončit. Začal jsem žít život plný přetvářek a hlavně doma jsem se snažil tvářit, že jsem v pořádku. Od té doby narůstaly problémy ve škole, venku i doma se vším, co k tomu patří. Navíc když jsem měl 18 roků, můj otec opustil moji mámu. Já jsem si tehdy už žil svůj život. Odchod otce byl ale pro naši rodinu velkou ranou, protože moji rodiče spolu žili už 20 let a toto nikdo neočekával. Pro mě bylo jednodušší utíkat z domu a drogovat, než se účastnit řešení rodinných problémů. Mám pocit, že jsme zavírali oči před mou závislostí.
Zahrával jsem si až do doby, kdy jsem padl na dno. Do toho přišla další závislost – hazard. Můj život se rozpadl a už jsem to nezvládal. Už jsem dál nemohl klamat. Pravda vyšla na povrch v celé rodině. Máma mi chtěla pomoct, ale nevěděla jak. A já jsem si sám pomoct nedokázal, byl jsem slabý.
Dnes mohu říct, že Pán Bůh stál nade mnou a přišla pomoc. Moje teta a strýc poznali komunitu Cenacolo. Řekli o této možnosti mámě a doprovázeli nás na této cestě. V období přípravy na vstup do komunity nám pomáhali a stáli při mně, i když to nebylo lehké. Vždycky jsem si říkal, že to nějak zvládnu sám, ale opakovaně jsem to nedokázal. Do komunity jsem vstoupit nechtěl, ale pochopil jsem, že to musím zkusit, protože uvnitř jsem cítil, že chci být dobrým člověkem, který bude mít jednou šťastnou rodinu.
V komunitě to ze začátku bylo těžké. Ničemu jsem nerozuměl, musel jsem poslouchat, respektovat pravidla, dělat věci, které jsem nikdy nedělal. A také se učit cizí jazyk. Na začátku jsem nikomu nerozuměl, jen svému „andělu strážnému“, který byl Slovák. Také jsem měl problém přijmout chlapce, kteří byli se mnou v domě, protože mi nebyli sympatičtí. Zažil jsem první hádky a také první omluvy za své chování.
Vedle těchto situací bylo také spoustu dobrých a pěkných věcí, které jsem dělal. Brzy jsem pochopil, že toto místo mně opravdu může pomoci zachránit život. V komunitě jsem začal chápat, co je to opravdové přátelství a také to, že už nemusím nic předstírat. Přijal jsem tak sebe samého i se svými slabostmi. Také jsem zjistil, že mám spoustu darů, talentů, které jsem venku neviděl. Začal jsem také objevovat víru v Boha. Časem jsem si v komunitě začal číst Písmo svaté, vyzpovídal jsem se a začal jsem se modlit, chodit na adoraci a přistupovat ke svátostem.
Dnes jsem za tento dar živé víry velice šťastný. Vážím si sebe samého i lidí kolem, kteří mi neustále pomáhají. Děkuji všem, kteří při mně stáli, a děkuji za všechny modlitby. A především děkuji matce Elvíře za její odvahu, že nám vždy chtěla pomáhat a stále pomáhá. Děkuji za její slova.
Frederik
