Už v mládí jsem ztratila směr a dál klopýtám a padám, snažím se ale vstát a věřím, že Bůh bude milosrdný, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Pavlína.
Jsem hnusný materialista a vlastně jsem vždycky byla, i když dříve jsem to nějak nevnímala. Pořád jsem se za něčím hnala, ale posledních pár let mám pocit, že ztrácím dech, životní sílu, perspektivu, naději, motivaci, směr… Zkrátka se mi chce křičet s Kazatelem: Marnost nad marnost, všechno je marnost.
Odmala jsem byla vychovávána v křesťanské víře, a to hlavně babičkou, která pro mě byla ztělesněním dobra. Byla nesmírně laskavá, pracovitá a obětavá, pro všechny by se rozdala. Modlitba a práce byl její život. Ona mě naučila první modlitbičku. Moji rodiče jsou také věřící, ale u nich jako u mladší generace jsem už vnímala, že čas pro práci je možná důležitější než čas pro modlitbu. Nicméně nejít do náboženství nebo vypustit nedělní mši svatou u nás rozhodně neexistovalo.
Asi v deseti letech jsem začala číst při bohoslužbě v kostele, nejdřív ve všední dny, později i v neděli, a také zpívat ve schole. Dvakrát jsem se také zúčastnila setkání mládeže. Po gymnáziu se to ale nějak zlomilo a já jsem ztratila správný směr. Postupně jsem začala vynechávat nedělní mše, přestala jsem chodit ke zpovědi a přestala se i modlit.
Našla jsem si přítele, který byl sice pokřtěný, ale to bylo asi tak všechno. Začali jsme žít spolu, jak se říká lidově „na hromádce“, a opravovat domek po jeho babičce. Se společnou budoucností se sice počítalo, ale protože jsme byli spolu, nic nás netlačilo. Léta plynula a stereotyp, který se nám učebnicově a pomalu vkrádal do života a kterého jsme si ani jeden nevšimli včas, nám pomalu, ale jistě začal podřezávat slabou větvičku, na které jsme vztah vybudovali. Asi po dvanácti letech společného snažení-nesnažení se nám proto sesypal jako domeček z karet a naše cesty se rozešly.
Od toho okamžiku uběhlo už téměř čtrnáct let, ale já stále bloudím. Snažím se najít tu cestu, ze které jsem už tak dávno chybným rozhodnutím z vlastní vůle sešla, ale o které si přesto myslím, že je ta správná a že to stojí za hledání. Nevím, jaký má se mnou Bůh plán, ale víra dává životu smysl, byť se s ním peru a denně asi Boha rmoutím svou nedokonalostí a slabostí. I když stále klopýtám a padám, snažím se vstát a věřím, že Bůh ke mně bude milosrdný.
Pavlína
