„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… (a) svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,37.39)
Láska, kterou žádá Bůh, nemusí být jen něco spontánního. Je Bohem, Otcem celé lidské rodiny, přikázána všem jeho dětem, kterým on dal život. Tato láska nastavuje hranice lidské pýše a chtivosti. Umožňuje soužití celé lidské rodiny. Ale nejedná se o pouhou poslušnost (jakou si nastavil starší syn v podobenství o dvou synech). Máme milovat Boha, svého největšího dobrodince, který je zároveň konečným cílem našeho bytí – celou bytostí – jak na rovině inteligence, tak citu. Už slovo „srdce“ vyjadřuje celobytostní vztah, a přece to Pán podtrhuje slovy: celou duší, celou myslí, u sv. Marka ještě i celou silou. Jde tedy o prioritu; láska k bližnímu je pak žádána v míře „jako sebe“. Zkusme se občas podívat na svoje vztahy pod tímto zorným úhlem.
