Prošla jsem si obdobím, kdy jsem stavěla na majetku a bohatství, můj duchovní svět byl ale plochý. Až tatínkova smrt mi kromě velké bolesti přinesla i veliký dar a veškeré pochybnosti o existenci Boha skončily, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Dagmar.
K základům křesťanské víry mě přivedli už moji prarodiče, u kterých jsem vyrůstala od dětství a kde jsem prožila jedny z nejkrásnějších chvil svého života. Po celý další život mě inspirovala moje maminka, kterou víra v Boha posilovala ve zvládání těžkých chvil v životě a nikdy o ní ani v nejmenším nepochybovala. Prozatím mě však odpovědi na otázky, které jsem jí dávala v otázce víry, neuspokojovaly. Svou cestu jsem si nakonec našla i já sama…
Ve svém profesním životě se věnuji práci s dětmi a rodinami jako psycholožka. Problémy dětí, zejména výukové a výchovné obtíže, jsou mou každodenní pracovní náplní. Možná právě pro to, s jakými obtížemi se v pracovním životě setkávám, si uvědomuji to největší bohatství, které doma mám. Dvě úžasné děti, už i vnuka, a manžela, který je mi v životě velkou oporou. A také svoji nejbližší rodinu, se kterou se pravidelně setkáváme. Vím, jak náročné je dnes partnerství, udržet rodinu a zejména vychovat děti v tomto světě, založeném na falešných hodnotách a prázdných frázích. Kde chybí opravdové vzory a hlubší porozumění životu, do kterého patří jak radosti, tak starosti a životní zkoušky, díky kterým zrajeme, učíme se a posouváme ve svém poznání.
I já jsem si ve svém životě prošla obdobím, kdy jsem svoji hodnotu stavěla na majetku a bohatství. Díky manželovu podnikání jsme byli dobře materiálně zabezpečení. Vše pro mě byla samozřejmost. Nebyla jsem vděčná za všechno, čeho se mi dostává. Můj duchovní svět byl plochý, křesťanský život formální. Modlila jsem se jen v těžkých chvílích. Byla jsem lidsky i křesťansky nezralá. Moje duše nebyla spokojená. Cítila jsem, že mi stále něco chybí, že finanční zabezpečení a majetek není ta správná potrava pro moji duši. Že být dokonalou matkou, manželkou, psycholožkou nestačí, je to značně vyčerpávající a nevede to k uspokojivému naplnění. Spíše naopak.
Prošla jsem si mnoha náročnými životními zkouškami, včetně vážnější nemoci, před třemi lety mi také zemřel tatínek. Jeho odchod mi přinesl nejenom velkou bolest, ale také velký dar. Doprovodily jsme ho v kruhu rodiny až na samý závěr života a spolu s ním jsme v jeho posledních chvílích cítily neskutečný dotek něčeho vyššího, co nás přesahuje. Od této doby moje veškeré dosavadní pochybnosti o existenci Boha skončily. Dostala jsem nepřenosný důkaz o jeho milosti. Moje víru to velmi posílilo. Navázala jsem s Bohem důvěrnější vztah a neustále v tom pokračuji. Každý den s ním vedu dialog, dává mi klid, naději, pokoj, je to můj přítel. Vím, že si můžu dovolit i upadnout, udělat chybu, špatné rozhodnutí, přesto cítím jeho bezpodmínečnou lásku. To nejdůležitější ale je, že i já sama mám pocit, že díky němu začínám být i já lepším člověkem. Ta změna provází i moje chování a myšlení. Cítím větší zklidnění, více nabízím, než vnucuji, vysvětluji. Milovat člověka pomůže asi více než ho neustále vychovávat, stejně tak doprovázet pomůže více, než vést.
Kráčím pomalu, s pokorou, na cestě ke křesťanské a lidské dospělosti. Vím, že ta cesta je ještě dlouhá, ale moje kroky jsou již jistější a vím, že cesta je můj cíl. Kráčím za poznáním, chci se přibližovat Bohu. A přibližuju se poznáním. V tom mi pomáhá víra. Pokud věřím v Boha, Ježíše Krista a Ducha Svatého, vím, že život a existence má smysl, a to je základ mého nového pozitivního přístupu k životu.
Dagmar
