Snaha o děti nás s manželem přivedla k častým modlitbám a doufáme, že jednou to přijde, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Andrea.
K víře mě vedly babičky i rodiče, oba jsou pokřtění i biřmovaní. Do kostela jsme chodili pravidelně všichni. Časem jsem se vdala a tím, jak jsem se odloučila od rodičů, skončilo i mé „Věřím v Boha“. Kostel jsem nenavštěvovala ani se nemodlila. Měla spoustu starostí a v životě jsem se stále o něco bála. Manžel je pokřtěn, ale nepraktikující věřící. Rád sleduje vědecké dokumenty a já jsem se dívala s ním, a tak jsem nějak automaticky začala věřit v to, co jsem slyšela a viděla. Stále jsem přesto toužila po Bohu a přála jsem si, ať máme s manželem na víru stejný názor.
Protože jsme bez dětí, tak právě snaha o ně nás oba začala vést k častým modlitbám. Buď společným, nebo každý samostatně – Otče náš, Zdrávas, víc modliteb jsem ani neuměla. Jinak jsem jen vlastními slovy prosila Boha. Je to už 14 let, co jsme se rozhodli mít děti. Pán Bůh nám je zatím nedal, ale my stále věříme, že jednou to přijde. Myslím si, že Pán Bůh ví, co je pro nás dobré, a proto si říkám, že ono se to nějak vyřeší samo.
Andrea
