Výběr střední školy pro mě byla noční můra, pak jsem se ale jela podívat na církevní gymnázium a to mě tak okouzlilo, že o škole bylo rozhodnuto, svěřuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Adéla.
Už odmalička jsem byla vychovávaná ve víře díky své rodině. Rodiče se snažili můj vztah s Bohem hojně udržovat, a to se jim také podařilo. Od školky jsem chodila s kamarády zpívat do místní scholy, brali mě na různé farní tábory a díky tomu jsou mé první vzpomínky na dětství plné lásky a Boží přítomnosti. Ve škole jsem poté chodila do náboženství, ve kterém jsem setrvala až do deváté třídy, a pokračuji v těchto hodinách i na střední škole.
Do období puberty jsem neměla žádné problémy s vnímáním své víry. K prvnímu svatému přijímání jsem šla dobrovolně, těšila jsem se na ně a doteď na ně ráda vzpomínám. Ale postupem času, jak jsem začínala objevovat jiné názory, úhly pohledů, tak jsem trochu znejistila. Začala jsem ztrácet směr a nevěděla jsem, jak se vypořádat s takovým množstvím změn i nových informací. Nepřestala jsem v tu dobu věřit v Boha, to vůbec. Modlila jsem se, chodila do kostela na mše svaté (byť nepravidelně, ale snažila jsem se), ale byla spousta otázek, které se mi přitom honily hlavou, a nedokázala jsem na ně nalézt odpověď. Svým způsobem jsem se od Boha vzdalovala. A samozřejmě, stejně jako v každém jiném vztahu, tak i ve vztahu s Bohem byla období lepší a horší. Byla to období, kdy jsem začala opět Bohu více věřit a snažila jsem se s ním více mluvit, ale poté jsem zase zapadla do starých kolejí, kdy jsem odmítala chodit na mši svatou, slavit svátosti smíření a podobně. Nejspíš to byla zčásti i lenost, ale to mě neomlouvá.
V deváté třídě jsem se musela rozhodnout ohledně střední školy. Což pro mě byla noční můra. Vůbec jsem netušila, kam bych měla jít, jaká by měla být později náplň v mém životě, nic. Proto jsem se za to začala více modlit a najednou jsem se jela podívat na den otevřených dveří na církevní gymnázium. To mě tak okouzlilo, že jsem o škole měla rozhodnuto. A své volby nelituji, protože díky studiu na této škole jsem se ve svém duchovním životě posunula nejdál, kde jsem kdy byla. Znovu jsem začala chodit do scholy, s čímž jsem během základní školy přestala, dělám teď i vedoucí na farním táboře a snažím se alespoň tou troškou přispět v naší farnosti. Díky darům Ducha Svatého chci nadále pomáhat druhým i sama sobě.
Adéla
