Vyrůstala jsem ve víře, časem ale její světélko začalo hasnout a znovu jsem ho objevila až v dospělosti, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Jarmila.
Má cesta víry je dlouhá a klikatá. Od narození jsem pokřtěná, žila jsem v křesťanské rodině, chodila jsem s rodiči do kostela v neděli i ve všední den, absolvovala jsem náboženství i první svaté přijímání, ale pak to světélko zrající víry začalo hasnout. Nesmělo se chodit do kostela, aby tatínek nepřišel o práci, a nás děti komunistický učitel zapisoval u vchodu do kostela. Rodiče se báli. Nastala léta vlažná k víře a Boha jsem hledala a do kostela chodila, jen když mě tížily vážné životní kroky: maturita, úmrtí v rodině, sňatek, Vánoce a jiné. Vdávala jsem se v době normalizace, manžel je pokřtěný a z věřící rodiny. Děti jsme ale, ze strachu a také proto, že už jsem nebyla tak blízko Bohu, pokřtít nenechali. Tento skutek mě celý život pronásleduje a cítím ho jako veliké provinění a bolest. Život šel dál, děti rostly a dospěly. Vychovat jsme se je s manželem snažili k čestnosti a slušnosti, ale k víře ne.
V polovině 80. let jsem prožívala pocity prázdna, nevyrovnanosti a jakéhosi hledání. Začala jsem chodit do kostela bez ohledu na to, že mě lidé pozorovali a pokoutně se vyptávali. V kostele při mši svaté jsem poznávala Pána Ježíše. Začala jsem s ním mluvit, co mě potkalo, jaké mám trápení. Doma jsem se začala každý den modlit a při modlitbě jsem pociťovala úlevu a uspokojení. V našem kostele máme na bočním oltáři sochu Panny Marie Lurdské. Začala jsem se k ní v modlitbách obracet a prosila jsem o její pomoc a přímluvu u Pána Ježíše a za odpuštění. Prosila jsem a stále prosím v modlitbách Boha, aby mé děti našly cestu k víře. A Bůh mě vyslyšel. Jeden z mých synů se ve třiceti letech nechal pokřtít. Celým svým srdcem děkuji Bohu za tu lásku a dobrotu.
Jarmila
