Bůh se mne dotkl až v 55 letech a byl to jen první krok na další cestě víry, z níž už nikdy nechci sejít, vypráví pro rubriku Zkušenosti s Bohem Milada.
Byla jsem pokřtěná, ale nebyla jsem vychovaná ve víře. Boha jsem začala hledat asi ve 40 letech, když jsem se propadala do deprese ze lži a beznaděje totality. Toužila jsem po Bohu, ale nenacházela ho, protože jsem ho hledala jen rozumem. V 55 letech se mne však Bůh dotkl. Jako nevěřící Tomáš: co jsem poznala osobně, teprve tomu jsem uvěřila. To byl však jen první krok na mojí cestě k víře a ve víře. Nejprve jsem si myslela, že jsem jen ozářena trvalou radostí a potřebou čistit si duši. Až za dva roky jsem pochopila, že mi byl navíc darován další kus života, zcela odlišný od toho dosavadního, plného utrpení. Začala jsem chápat, že to vše má nějaký smysl, a toto rozpoznávání smyslu u mne stále zraje a vyvíjí se.
Za další rok jsem se shodou okolností octla na „duchovní obnově ženy“, kde jsem poprvé v životě prožila krásu katolické mše a poprvé mne hluboce oslovila četba Písma svatého. Také jsem poprvé slyšela o tom, že mohu žádat Ducha Svatého o pomoc tam, kde se nedaří lidskými silami, ať se snažím jakkoliv. Udělala jsem to doma a hned druhý den jsem pozorovala, že se ta změna stala. Když se tento jev opakoval několikrát, rozhodla jsem se (také poprvé v životě) promluvit s knězem. Ten mi doporučil knihu Eliase Velly Ježíš, lékař těla i duše, kde mě oslovila věta: „Když Ježíš někoho uzdraví, dělá to proto, aby on ho následoval.“ A teprve tehdy jsem pochopila, co se mi to vlastně stalo. Cítila jsem, jak Ježíš říká: „Pojď, pojď za mnou.“ Podle této knihy mi byla za dva měsíce uzdravena duše a vyčištěno srdce. Vím jistě, že toto nedokáže žádná psychoterapie ani za dlouhé roky.
Brzy potom jsem přijala svoji první svátost smíření a první svaté přijímání. K radosti mi byl přidán ještě trvalý pokoj. V 58 letech jsem se našla v katolické církvi. Prožila jsem hluboký vzájemný vztah lásky a důvěry s Bohem. S nadšením hltám vše. Písmo svaté i katechismus byly pro mne nové, i když je pravda, že jsem i svůj předcházející život žila v jejich duchu, aniž bych si to uvědomovala. Naučila jsem se modlit, pochopila jsem, jak je důležité pracovat pro společenství a pro církev, předávat víru. Tato práce se mi stala radostí a zdrojem pocitu smysluplnosti. Poznávám toho nyní mnoho, třeba i to, jakým jsou svátosti velikým darem a jaká je v nich obsažena pozitivní moc! Nepřestává mne fascinovat fakt, že pro člověka, pokud o to stojí, je osobnostní zrání i zrání ve víře celoživotní úkol až do posledního dne. Nevím, jak bude vypadat moje další duchovní zrání. Vím ale jistě, že jinou cestou už nikdy nechci jít. Je pro mne trvalým zdrojem smyslu, radosti, pokoje, lásky a naděje.
Milada
