Tak jako měli kamarádi ze školy vliv na to, že jsem víru opustil, kolega mě přivedl k tomu, abych se na ni znovu rozpomněl, popisuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Miloš.
Vyrůstal jsem v rodině, kde víra v Boha byla pevnou součástí našeho života. Dětství jsem tak prožil uprostřed příběhů z Bible, při návštěvách kostela a v modlitbách. Cítil jsem, že mi Bůh je nablízku, a toto vědomí mi dodávalo jistotu.
Když jsem ale dospěl a začal studovat na univerzitě, postupně jsem se od víry svého dětství vzdálil. Vedle mě samotného a jisté pohodlnosti na tom měli největší podíl viny noví kamarádi, pro které víra byla jenom „přežitek“ a kteří se v životě nechtěli nechat svazovat omezujícími pravidly. Pod jejich vlivem jsem se postupně vzdaloval církvi i Bohu, přestal jsem se modlit a do kostela jsem chodil jen při návštěvách rodičů, hlavně kvůli jejich klidu.
S rostoucím věkem a přechodem od školní bezstarostnosti k pracovním povinnostem jsem ale začal cítit, že mi v životě cosi chybí, vnímal jsem vnitřní prázdnotu a neustálý nepokoj. V té době jsem zároveň v novém zaměstnání poznal i nového kolegu a hned na začátku mě zarazilo, jak se liší od mých dosavadních kamarádů – laskavostí, soucitem a především pokojem v duši, který z něj vyzařoval. Časem jsme se víc seznámili a zjistil jsem, že je věřící. Začal jsem se s ním bavit o víře a svěřil jsem se mu i se svou dosavadní cestou.
A tak jako měli kamarádi na vysoké škole vliv na to, že jsem víru opustil, postupně mě můj kolega a časem i kamarád přivedl k tomu, abych se na ni znovu rozpomněl a znovu začal hledat cestu k Bohu. Začal jsem chodit do kostela a modlit se, cítil jsem, jak se můj život postupně začíná naplňovat klidem a dává větší smysl. Věřím, že Bůh mě ve svém milosrdenství vedl a poslal mi do cesty toho správného člověka. Jsem vděčný za cestu, kterou jsem prošel, protože mi znovu vrátila pravou radost a smysl.
Miloš
