Do kostela jsem chodila s babičkou a pak jsem k víře začala vést svého synovce, říká pro rubriku Zkušenosti s Bohem Adéla.
Letos jsem úspěšně dostudovala střední zdravotnickou školu. Už odmalička jsem snila o tom pomáhat nemocným a těm, kteří to potřebují. Jsem ráda, že se mi tento sen splnil a že se této profesi můžu věnovat. Tato práce pro mě není jen zaměstnáním, ale životním posláním. V budoucnu bych ráda vystudovala dětskou sestru a pomáhala těm nejmenším, nejzranitelnějším.
Už odmalička jsem byla vedena k víře a s babičkou jsem každé neděle a zasvěcené svátky chodívala do kostela. Když jsem byla trochu větší, začala jsem chodit zpívat do scholičky, poté do scholy. Později, před pandemií koronaviru, jsem chodila pomáhat kamarádce vést scholičku, kam jsem začala brát i svého malého synovce, kterému se tam líbilo. Už odmalička jsem ho vedla k víře, chodíme společně do kostela a vyprávíme si o Bohu, křesťanských tradicích, Vánocích, Velikonocích a podobně. Když byl malé miminko, nemohla jsem mu být kmotrou, protože jsem ještě nebyla plnoletá. Nyní mám dalšího synovce a neteř, dvojčata, a ráda bych se stala jejich kmotrou a provázela je křesťanským životem.
Víra k Bohu mi dává pocit, že nikdy nejsem sama, že všude kolem mě je Boží přítomnost, Boží láska. K Bohu se obracím v dobrých i horších chvilkách, do kostela si chodívám pro radu. Bůh mě vždy vyslechne a napoví mi, kterou cestou se vydat, která je ta správná pro mě i lidi mně blízké. Bůh mi dodává pocit jistoty, klidu a pochopení.
Adéla
