V dětství jsem nebyla pokřtěná, přesto jsem přemýšlela o Pánu Bohu, dobru a zlu a také o smrti. Díky víře jsem později téma smrti zpracovala a už z ní nemám panický strach, popisuje se pro rubriku Zkušenosti s Bohem Sára.
Můj příběh začal někdy v 1. nebo 2. třídě základní školy. Cítila jsem potřebu navštěvovat hodiny náboženství, chodit pravidelně do kostela na mše, chodit na Tříkrálovou sbírku a různě pomáhat a setkávat se na faře. Měla bych podotknout, že jsem nebyla pokřtěná, neboť panu faráři se nelíbilo, že rodiče nechodí pravidelně na mše. Pak jsem v létě jela na tábor a byla jsem jedna z nejmladších. Na pokoji nás tehda bylo cca deset děvčat, všechny v pubertě. Pamatuji si, jak jsem seděla na posteli a bylo mně smutno po mamce, byl večer a holky mě začaly strašit smrtí (mou vlastní i mých nejbližších) a taky mě strašily, že se dostanu do pekla. Obrečela jsem to a trápila se. Tehdy jsem tam začala přemýšlet o Pánu Bohu, uvažovat nad dobrem a zlem. Nějak jsem si z toho jako malá holčička odnesla, že pokud budu dobrým člověkem, nemůžu se dostat do pekla. A to mě uklidnilo.
To léto mně umřela prababička v krásném věku 96 let, měla jsem ji moc ráda a často ji navštěvovala. Toto byla má první zkušenost se smrtí. Doteď si pamatuji, jak prababička ležela na posteli a měla spokojený výraz v obličeji, jak kdyby jen spala a odpočívala. Chytla jsem ji za ruku. Byla studená, ale byl to krásný pocit. Prababička byla totiž neobyčejně silná žena, se srdcem na pravém místě. Slušně vychovaná, silně věřící. Můj vzor.
Později jsem náboženství přestala navštěvovat, neboť jsem se tam necítila dobře. Ale i nadále jsem každou neděli vytáhla mamku od vaření oběda a šly jsme spolu do kostela. Neměly jsme ani kancionál, neuměly modlitby, ale cítila jsem se tam uvolněná, bylo mně tam zkrátka dobře a něco mě tam táhlo. Modlívala jsem se doma, i když jsem nevěděla, jak je to správně. Často jsem vnímala, že mě něco k víře, kostelu táhne. Často jsem si pobrukovala písně z kostela, často jsem odříkávala slova pana faráře. A když jsem někdy někomu odpovídala, že nejsem pokřtěná, cítila jsem, že mě to trápí, že se za to stydím.
Přehoupla se puberta a já v 16 letech potkala kluka, s kterým jsem doteď. Cítila jsem, že je něčím jiný než ostatní: nechlubil se, kolik vypil piv, vykouřil cigaret nebo v kolik dojel z akce. Ale bavil se hezky o své rodině, měl úctu ke své mamince a taktéž mě zaujal, když mi řekl, že jezdí každou neděli do kostela. Že je tak odmala naučený. Líbí se mi jeho postoj k životu. Jak jsme se poznávali víc a já k nim začala jezdit, začínala jsem s nimi chodit do kostela v jiném městě, než kde bydlím, a učila se od základu, co se kdy v kostele dělá a co to znamená. Ze začátku jsem docela tápala, kdy že si mám stoupnout, kdy naopak sednout, kdy udělat kříž… Ale přítel byl trpělivý a vysvětloval mi všechno od A do Z. Víra se stala naším společným tématem. Nikdy mě nenutil jít s nimi do kostela, přizpůsoboval se mému tempu.
Zhruba před dvěma lety, kdy jsem studovala vysokou školu, dělala zkoušky, do toho jsme se stěhovali, já změnila práci a můj bratr měl finanční problémy, se mi spustily psychické problémy. Dlouho jsem s tím bojovala, než jsem si to připustila, svěřila se rodině a začala pracovat s odborníkem. Víra, pan farář a mé modlitby mi neskutečně pomohly! Modlitbu jsem začala vnímat ne jako každovečerní nudnou povinnost, ale jako možnost poděkování, vděčnosti a postěžování si Pánu Bohu. Když mi bylo nejhůř, zalezla jsem do peřin a začala jsem se modlit. Moc mi to pomohlo. Stala se z toho příjemná rutina, kterou vnímám jako relax a odreagování. Mnohokrát jsem se u modlitby tak zklidnila, až jsem vytuhla a ráno už mi bylo daleko líp. Cítila jsem zkrátka celou dobu podporu a sílu od Pána Boha. Vím, že měl nějaký záměr, proč jsem to zažívala právě já.
Změnila jsem úplně priority a pohled na svět a život. Do farnosti mého přítele přišel nynější pan farář. Šla jsem na první mši a cítila jsem, že to je to pravé ořechové. Něco ve mně probudil, něčím mě povzbudil, namotivoval. Je lidský, necítila jsem žádný nátlak. Bere všechno tak, jak je, a hlavně s humorem. A já se jednoho dne zvedla z lavice a šla za ním do sakristie, že bych ho chtěla požádat o křest. Ten den jsem prostě cítila v srdci, že je Pán Bůh při mně. Že mě vede za ruku a že teď ta správná chvíle prostě nastala. Pan farář se na mě podíval a rozzářil se, že mě moc rád připraví a udělí křest.
Den před křtem se oběsil náš společný kamarád. To byla druhá zkušenost se smrtí. Tentokrát ale úplně jiná. Mladý, zdravý člověk, a ze své vlastní vůle. Zasáhlo mě to moc. Je milion otázek, které si každý den pokládám, a odpovědí se zřejmě nedočkám. Je to pořád otevřená a zraňující událost. Ale právě díky víře jsem téma smrti alespoň trochu zpracovala – už z ní nemám panický strach, ale stále respekt. Vím, že budu žít věčný život, že mě čeká ráj a že už nebudu mít žádné problémy a že tam budu se svými nejbližšími. Jsem vděčná, že jsem mohla křest prožít v dospělosti a rozhodnout si o něm sama. A taky cítím, že je rodina ráda, že jsem se dala pokřtít. Vnesla jsem do rodiny modlitbu například o Vánocích u večeře nebo diskuze ohledně víry. Už se moc těším na udělení dalších svátostí – biřmování a manželství.
Sára
